2. Kapitola

Kapitola Druhá

Akt 1: Zahájení

„Pochopte hlavně jedno: Alfheim Online už není jen obyčejnou hrou. Hráč, který zemře, se znovu neobjeví ve svém hlavním městě. Jediný způsob, jak zachránit poslední plamen po hráči je za pomocí vzácných předmětů nebo magie vyšších úrovní. Pokud vaše životy klesnou na nulu a váš poslední plamen zmizí, tak Nerve Gear vám kriticky poškodí mozek a navždy ukončí váš život, jak v tomto světě, tak v tom skutečném.“

-Akihiko Kayaba, úvod do hry Alfheim Online

 

    Kirito s rostoucím zděšením zíral na rysy tváře v uzoučkém zrcadlu, které držel v ruce. Pořád před sebou viděl popelavě šedavou kůži Sprigganů, stejně jako dlouhé, špičaté uši, které mu trčely z vlasů, ale rysy té mladé, chlapecké tváře byly zcela jasně jeho vlastní. Když o vteřinu později zrcátko, spolu se všemi okolo, explodovalo za tříštivého zvuku do záplavy polygonů, Kirito se vyděšeně rozhlédl okolo sebe na ostatní hráče a musel potlačit nutkání se začít hystericky smát. Vypadalo to, že stejná proměna potkala všechny. Bylo to jako na nějaké otaku sešlosti, kde všude kolem něj postávali cizí lidé všech velikostí a věků, navlečení do vílích kostýmů. Vypadalo to absurdně.

    Nikdo se ovšem nesmál.

    „Kirito…? Jsi to ty?“ když se otočil po zvuku svého jména, uviděl Salamandra, se kterým se předtím dal dohromady. Klein nevypadal až tak odlišně – tvář méně uhlazená, rysy trochu drsnější – ale ten pruhovaný šátek na hlavě mu jasně řekl, o koho jde.

    Kirito přikývl a pokusil ze sebe setřást ten šok, který stále cítil. „Poslouchej, Kleine. Nemám nejmenší tušení, co se teď bude dít, ale vím, že tady nemůžu zůstat. Musím vyrazit co nejdřív směrem k území Sprigganů – potřebuju se dostat do údolí na východě. Po cestě je sice hodně příšer, ale vím pár dobrých oklik, které by měly být bezpečné. Na jih od Penwetheru je fakt dobrá oblast na levelování-“

    Kirito nestihl ale myšlenku dokončit. Kayaba – když se rozhodl, že všichni hráči mělo dost času zareagovat na jeho „důkaz“, že tento svět je pro ně nyní skutečným – měl ještě jednu zprávu. Zděšené a nespokojené výkřiky na náměstí se utišily, jakmile nad nimi zahřměl jeho mocný hlas.

    ⸢Nyní vás všechny přemístím zpět do vašich startovních měst. Počínaje zítřejším ránem začne pro každou rasu hlasování o lordovi, který bude stát v jejich čele následující měsíc. Toto hlasování se bude opakovat každých třicet dní. Vybírejte pečlivě, mohou na tom záviset vaše životy.⸥

    ⸢Tímto končí váš úvod do hry Alfheim Online. Hodně štěstí, hráči.⸥

    Jakmile se modravé záblesky teleportu rozplynuly, Kirito byl obklopen pouze dalšími Spriggany na ulici, ve které ihned poznal kamenný styl Penwetheru – někde v obchodní čtvrti, pokud si pamatoval dobře. Slyšel okolo sebe další zvuky kouzel přemístění, a ačkoliv v dohledu měl jen několik dalších členů své frakce, bylo mu jasné, že se jich musely objevit stovky najednou po celém městě.

    Kirito začal okamžitě rychle přemýšlet, zejména aby potlačil paniku, která se v něm znovu drala na povrch. Pro toho nováčka, kterého posledních pár hodin učil základy hry, teď už nemohl udělat nic. Bylo téměř jisté, že ho hra teleportovala do hlavního města Salamandrů, což by pro něj stejně znamenalo dlouhou cestu skrze území Undinů a Impů.

    A potom se objevila velmi nepříjemná myšlenka. Měl by mu vůbec chtít pomoct? ALO bylo od samotného začátku vedeno jako PvP hra. Skutečnost, že smrt hráče a zmizení jeho posledního plamene nyní znamenalo smrt doopravdy, nijak neměnilo povahu hry – jenom sázky, o které se hrálo. Podmínky na dohrání hry, které Kayaba stanovil, úmyslně stavěly rasy proti sobě ve snaze dosáhnout cíle, který mohly získat jenom některé z nich, a z čistě praktického hlediska by teď Kirito měl považovat každého Salamandra – vlastně jakéhokoliv člena jiné rasy – za možného nepřítele.

    Rozeběhl se z místa, kde dosud stál, a nabral rychlost, než se odrazil a vzlétl do vzduchu. Věděl moc dobře, kam se potřeboval dostat nejdřív a který úkol chtěl udělat jako první – a modlil se, aby všechno zůstalo stejné jako v betě. Bylo mu nad slunce jasné, že do hodiny bude celá oblast v okolí Penwetheru přeplněná ostatními Spriggany, kteří se budou přetahovat o nestvůry a zkušenosti. Některé z těch konfliktů možná skoční bojem. A celé se to jenom zhorší, až se k tomu přidají sousední rasy, Leprikóni na severu a Undínové na jihu, protože budou potřebovat lovit mimo svá území a hledat volné příšery.

    Rozčilovalo ho, jak pomalu letěl v porovnání s jeho úrovní v betě. Čas od času zahlédl na obloze další malé tečky, které musely znamenat, že i jiní hráči vyrazili okamžitě do terénu, jejich křídla omezená stejně jako jeho. Vsadil by většinu svých juldů že každá z těch teček bude beta-tester jako on a že každý míří za svým vlastním cílem. Doufal jenom, že nikdo z nich si nevybral stejný úkol jako on.

    Město Lithjagg bylo několik kilometrů na jih, kde se rozlehlé zalesněné rozvaliny, které tvořily většinu území Sprigganů, postupně měnily v bažinatou krajinu, která už patřila Undínům. Technicky vzato šlo o „neutrální“ oblast – v tom smyslu že nikomu nepatřila. Stejně jako v Arunu, hráči všech ras byli v Lithjaggu v bezpečí, ale jakmile opustili jeho hranice, bylo dovoleno napadat se dle libosti. Kirito se nedomníval, že se většina hráčů dokáže dostat přes své morální zábrany tak rychle, aby začali hned během první hodiny zabíjet ostatní, ale nechtěl na to spoléhat – stejně tak nechtěl riskovat, že by potkal někoho, kdo Kayabově prohlášení nebude tak úplně věřit.

    Kirito mu totiž věřil. Před zahájením hltal každý kousek materiálu, který Akihiko Kayaba napsal, a četl si každý rozhovor, který kdy poskytl. V podstatě ho víceméně zbožňoval. V Kiritově mysli nebyl ani stín pochyb o pravdivosti toho, co jim Kayaba řekl: smrt ve hře se rovnala smrti doopravdy.

    Jak svištěl nad vrcholky stromů svou nejvyšší možnou rychlostí, jen občas se vyhýbaje vyššímu kmeni, zaslechl najednou pípnutí, které na okamžik přehlušilo hukot větru v jeho uších. Když si vedle upozornění na zprávu přečetl jméno odesílatele, rychle zabrzdil a přistál na dostatečně silné větvi, aby si jeho křídla mohla chvíli odpočinout. Když se pak pohledem soustředil na ikonku zprávy, kterou měl v periferním vidění, vyskočilo před ním okno s textem.

    «Tohle mění všechno. Musíme si promluvit. -Argo»

 

* * *

 

    Asuna se jen bezcílně procházela ulicemi Paraselu a nemohla se zbavit otupění, které jí prosakovalo celou myslí. Nezastavila se od okamžiku, kdy Kayaba skončil ten svůj „úvod“, od chvíle, kdy ji přemístil hlavního města Undínů spolu s tisíci dalšími hráči její… rasy? Druhu? Frakce? Kmenu? Ta kočičí holka, Argo, používala výraz „rasa“, ale to byl stejně jen smyšlený rozdíl mezi falešnými postavami, které si hráči sami vybrali, když začínali – dělalo jí problém to brát vážně.

    Nevěděla popravdě vůbec, co si o tom má myslet. Nejprve si řekla, že jde o nějaký výmysl těch lidí, co Alfheim Online vytvořili; jenom takový vtípek při zahájení hry. Krvavá obloha a zlověstně vypadající vznášející se postava, hrozby o důsledcích ve skutečném světě, odpojování a umírání… znělo to všechno strašidelně, ale jak měla vědět, jestli to třeba není jen součást hry? Měla předstírat, že tomu věří jako ostatní? Otevřela ihned menu a začala hledat tlačítko pro odpojení a stejně jako mnoho dalších ho neobjevila. Možná někdo jiný, kdo by si přečetl návod, by věděl, jak se ze hry správně odpojit.

    Ale když se kolem sebe rozhlédla a spatřila reakce zkušených a ostřílených hráčů, nenašla jediné pobavení nebo spokojenost. Popravdě byla jedna z mála, kdo nevypadal rozzuřeně nebo vystrašeně. To ji vyděsilo mnohem víc, než jakákoliv slova postavy v kápi. A když se pak podívala do zrcátka a uviděla v něm svou skutečnou tvář, upravenou pouze modrými vlasy a špičatýma elfíma ušima, bezděky se z ní vydral šokovaný výkřik, než jí zrcátko vyklouzlo z ruky, jak si honem zakryla pusu dlaněmi.

    Neměla nejmenší tušení, co vůbec RPG mělo znamenat. Možná to všechno byla jen součást úvodu do hry, nějaký hluboký a dlouhodobý vtip, který by každý jiný hráč pochopil a očekával. Ale pokud to tak opravdu bylo… tak to už hodně dávno přestalo být vtipné.

    Bylo po desáté večer. Promeškala už i večeři; její matka bude určitě zuřit. Pokud to takhle půjde dál, bude zítra ve škole nevyspalá a bude jí unikat učivo – tedy pokud vůbec bude zítra nějaká škola. V jednu chvíli ji téměř přemohla děsivá představa: co když se její matka ve svém typickém návalu uražené pýchy rozhodně vytrhnout kabel k Nerve Gearu ze zdi a přilbu jí jednoduše sundat? Opravdu by jí to zabilo? Ukázal by se jí zničehonic nápis GAME OVER? Uvědomila by si vůbec, co se stalo, nebo se prostě bez varování propadne do nekonečné tmy? Ta představa ji dohnala na okraj hysterie a musela se vědomě přinutit začít myslet na něco jiného, aby se dokázala ovládnout.

    Byla k smrti vyděšená a chtěla domů.

    To byl možná důvod, proč ne nezastavovala, ačkoliv neměla žádný jasný cíl nebo motivaci pro svou cestu skrze spletité uličky hlavního města Undinů. Pokud půjde dost dlouho, třeba zničehonic najde cestu domů – nebo potká někoho, kdo se zasměje, uklidní ji a vysvětlí, že to je všechno jenom jako, ukáže jí jak se správně odpojit ze hry tajným příkazem, kterého si doposud nevšimla. Mohla by odejít a už se nikdy nevrátit.

    Ale nikdo se nezasmál. Nikdo ji neuklidnil. A nikdo – žádný z těch modrovlasých hráčů, které míjela – nevěděl, co se vlastně děje.

    Asuna netušila, kde se vlastně zrovna nacházela, ale stejně by jí to nic neřeklo, protože o Paraselu nevěděla vůbec nic. Převládající myšlenky v hlavě se čím dál víc vracely k faktu, že byla vyčerpaná – fyzicky i psychicky – a že jí bolely nohy. Zastavila a opřela se o chladnou stěnu nedaleké budovy, kámen na dotek studený a vlhký. Jakmile nohy přestaly kráčet, okamžitě se pod ní podlomily, svezla se na kolena a rozbrečela se; silné, hluboké vzlyky, které cloumaly celém jejím tělem, zatímco se svážela stále níž a níž k zemi, objímajíc se rukama v křečovitém stisku. Na okamžik jí hlavou probleskla absurdní myšlenka – bylo dobře, že jí křídla mizela ze zad, když je nepoužívala, protože by si je jinak poškrábala o stěnu.

    „Jste zraněná, mladá slečno?“

    Asuna pozvedla svou roztřesenou tvář a skrze oči zalité slzami hledala majitele hlasu, který na ni promluvil. Patřil mladému dospělému mladíkovi se světle modrými vlasy staženými do copu, kromě dvou dlouhých pruhů, které mu lemovaly tvář. Měl na sobě blůzu stejné barvy jako jeho vlasy, částečně překrytou jednoduchým bronzovým plátem a zpoza ramene mu viděla vyčnívat jílec meče.

    Pokusila se polknout, aby svůj hlas dostala pod kontrolu, a řekla: „M-my… Myslím ž-že ne… Tedy chci říct… nik-nikdo mě nezranil… já jen… já jen…“

    Mladík si vedle ní dřepnul a jemně jí položil ruku na rameno; když ovšem ucukla, s grimasou ji zase stáhl a promluvil: „Bojíš se, stejně jako my všichni.“

    „Ř-říkal pravdu?“ zeptala se Asuna z ničeho nic. Nikdy předtím pro ni odpověď na otázku nebyla tak důležitá.

    Cizinec sklopil oči k zemi. „Nevím. Myslím, že ano. Jinak by se nás už někdo asi pokusil odpojit.“

    Z Asuny se vydral jenom pomalý sten, odvrátila se od něj a přitiskla tvář k chladivému kameni: „Nechte mě prosím být.“

    Slyšela, jak si povzdechl a pak cinkání kovu a přezek, když se napřímil. „Jak chcete. Omlouvám se, jestli jsem obtěžoval,“ začal kráčet pryč, ale pak se zastavil a otočil se k ní přes jedno rameno. „Pokud máte hlad, nebo je vám zima, slečno, tak pár metrů odtud je hostinec.“ Když neodpověděla, dodal: „Mám tam pronajatý pokoj 2C. Pokud nemáte kde pro dnešek spát, zaplatím vám jeden pokoj navíc.“

    Otočila se k tomu laskavému cizinci a cítila, jak se jí do těla vrací troška síly. Přejela si rukou tváře, utřela slzy, popotáhla a zeptala se ho na jméno.

    Mladík si přiložil jednu paži přes hruď a hluboce se jí uklonil: „Můžete mi říkat Diavel. Rád se považuji za paladina – nebo se jím aspoň pokouším být.“

    Asuně se na tváři objevil krátký úsměv, když odpověděla svým jménem a nabídkou tykání. Diavel na to reagoval znatelně vřelejším úsměvem: „Měla byste… měla by sis odpočinout, Asuno. Kdo ví? Třeba se zítra probudíme všichni u sebe doma.“ Jeho pohled pak zalétl k měsíci, který visel nad nedalekou střechou a jeho výraz jasně hovořil o jeho vlastním znepokojení. „A pokud ne, tak nás všechny čeká docela důležitá volba.“

 

* * *

 

    Hlavní nádvoří ve městě Gattanu bylo naplněné k prasknutí, světlo loučí se od pískovcových stěn odráželo spolu s hlasem a rozhovory tisíců hráčů. Celý dav byla jedna velká záplava červených vlasů a podobně zbarveného oblečení, občas dokonce narušena zábleskem skutečného ohně, když někdo seslal kouzlo – ať už pro nácvik, předvádění, nebo na ukončení hádky. Klein kolem sebe viděl hodně těch třetích možností a byl rád, že celé město bylo jednou velkou bezpečnou zónou.

    Na jednom konci náměstí stálo menší pódium, nástavba z kamene vysoká asi metr a půl, vydlážděná střídající se mozaikou čtverců a osmiúhelníků. Několik Salamandrů na ní nyní postávalo a hádalo se mezi sebou; čas od času byl někdo z nich vystrkán dolů, nebo se někdo nový vyšplhal nahoru, aby se zapojil do divoké debaty.

    Klein stál dobrých třicet metrů od pódia a stejně příliš nevnímal, co se před ním děje, ani když se někteří hráči otočili a začali promlouvat k davu pod nimi, aby se s nimi podělili o své názory. Podle toho, co viděl, většinu lidí kolem stejně nezajímalo, co jim chtěli říct.

    Podle Kleinova odborného odhadu to celé bylo pěkně v prdeli.

    I ta trochu pozornosti, kterou věnoval kázáním ostatních Salamandrů, byla pravidelně odvedena k hernímu menu, když mu konečně začaly chodit zprávy od kamarádů. Zatím se mu ozvali všichni jeho přátelé ze skutečného světa kromě jednoho a dali mu vědět, že jsou v pořádku a že se taky teleportovali do hlavního města své rasy. Na základě jejich zevrubných popisů si začínal dělat dobrou představu, kde se kdo z nich nacházel vůči ostatním – a zároveň mu začínalo být až moc dobře jasné, jak obtížné bude je všechny znovu dát dohromady.

    Dospěl zrovna k názoru, že celá tahle sešlost byla k ničemu a že je nejvyšší čas vyrazit směrem k území Impů, aby našel svého nejbližšího kamaráda, když najednou z pódia zahřměl mocný hlas, který utišil všechny ostatní: „Tak dost, to by stačilo! Teď mě všichni sakra poslouchejte!“

    Klein, spolu s většinou hráčů na náměstí, obrátili své zraky k mluvčímu. Byl to podsaditý Salamandr s oranžovými vlasy, zastřiženými do tvaru jako ostny kaktusu, s dlouhým tmavým mečem přes jedno rameno. Stál na okraji pódia, ruce v bok, s snažil se vypadat přísně.

    Ukázal na sebe palcem, což bylo už na první pohled velmi západní gesto, a když mluvil, měl silný ósacký přízvuk, který zněl až úmyslně přehnaně. „´Sem Kibaou, a vy ´šichni teď koukejte poslouchat, co vám chci říct. Je tu nějaký idiot, kdo si myslí, že nám Kayaba kecal, když řekl, že teď hrajeme hru na smrt?“

    Odpovědí mu bylo převážně nesouhlasné mručení a kroucení hlav, i když pár lidí se ozvalo, aby potvrdili, že ano, opravdu jsou takoví idioti. Kibaou si jich stejně nevšímal. „Slyšeli ´ste moc dobře, co říkal. Jenom jedna jenom jedna rasa se dostane na vrchol toho stromu a dostane volný let. A s normální výdrží křídel je volný let jediným způsobem, jak se dostaneme támhle,“ ukázal na pomalu se otáčející fialový vír, který se vznášel nad Yggdrasilem a byl vidět i odtud z jihu.

    Kibaou začal přecházet sem a tam po pódiu a zamračeně zdůrazňoval slova dalšími ráznými gesty směrem k vortexu, který se na nebi objevil chvíli poté, co Kayaba dokončil svůj proslov. „Támhle je cesta ven. A my se tam musíme dostat jako první. A všichni moc dobře víte, co to znamená,“ zastavil se a zakřičel z plných plic. „To znamená, že my jako Salamandři se musíme držet spolu! Znamená to, že každý, kdo se tam snaží dostat – každá rasa, která se nás snaží předběhnout – je pro nás nepřítel!!

    Kleinovi pomalu tuhla krev v žilách, jak poslouchal podsaditého Salamandra dál mluvit a hlavně když viděl, jak kladně na to dav kolem reagoval. Souhlasné mumlání a občasný jásot zdaleka přehlušil ty, kdo dávali najevo svůj nesouhlas. Ne že by Kibaou technicky vzato neměl pravdu – byl to ten jeho absolutní postoj my-versus-oni. Každé jeho slovo šlo Kleinovi proti srsti a vracelo ho v myšlenkách ke svým kamarádům, roztroušeným po celém herním světě, kteří na něj čekali.

    Kibaou několikrát udeřil pěstí do dlaně, aby dav ještě více vyburcoval. „Potřebujeme se spojit! Začít se levlovat, zabrat si území a hlídkovat ho, chránit si naše loviště. Musíme se probojovat do Arunu, abychom mohli začít čistit světový strom. A musíme jako první udeřit proti každému, kdo se postaví mezi nás a naši svobodu! Kdo je se mnou?!“

    Odpovědí bylo – ke Kleinově zděšení – docela hodně lidí. Vztek v něm překypěl, prodral se dopředu a zahrozil řečníkovi pěstí: „Kdo si sakra myslíš, že seš?“ zakřičel Klein z plných plic, aby byl slyšet přes halas okolního davu. „Někteří z nás tady ve hře máme kamarády! A všichni tu jsou uvěznění stejně jako my! Co to po nás sakra chceš, to je máme pozabíjet?!“

    Kibaou se zamračil a shlédl dolů na narušitele, který byl příliš hlasitý – a blízko – aby ho mohl přehlížet. „Na konci stejně půjde o nás proti nim, blbečku. Jenom jedna rasa může vyhrát svobodu – jedna rasa a dva její spojenci. A to budeme my. Pokud chceš pomoct svým kamarádům, tak jim řekni, ať se spojí s námi Salamandry.“

    Dav mu na to odpověděl radostným jásotem a nejeden hráč okolo Kleina se po něm podíval stejně temným pohledem, jako Kibaou. Znovu mu přeběhl mráz po zádech, tentokrát protože si uvědomil, v jak nebezpečné situaci se ocitl. Beze slova se otočil a začal se prodírat zpátky, pronásledován pouze Kibaouovými posměšky.

    Když se konečně dostal k jedné z ulic, které vedly ven z Gattanu, někdo ho chytil za ruku: „Hej.“

    Klein ucuknul a otočil se k cizinci s ostrým pohledem, připraven bojovat. Muž, který před ním stál, byl obrovský – a vzhledem k tomu, co jim všem udělala ta zrcátka, tak Klein věděl, že takhle musel opravdu vypadat, snad s výjimkou hřívy střapatých vlasů, které vypadaly jak z nějakého anime. Vedle něj stál další muž, podobné výšky a stavby těla a i ve tvářích byla vidět jistá rodinná podoba.

    Salamandr, který ho zastavil, obrátil obě ruce dlaněmi vzhůru na znamení míru a promluvil hlubokým, chraplaným hlasem: „Klídek. Jen jsem ti chtěl říct, že bylo hezké, co jsi řekl na tom náměstí. Ostatní rasy nám možná budou konkurovat ve snaze dostat se na vrchol Yggdrasilu, ale to ještě neznamená, že si hned musíme vyhlašovat válku. Jsme přece všichni lidi.“

    Klein se trochu uvolnil – trochu. Po chvilce přikývl: „Jo, ale vysvětluj té kaktusové hlavně támhle. Vypadá to, že fanoušků má víc než dost.“

    Vysoký muž nespokojeně zkřivil tvář. Tentokrát to ale byl Salamandr stojící v pozadí, kdo promluvil: „Eugene se snaží říct, že bychom měli uvažovat o spolupráci – nebo aspoň si vyměnit kontakty. Ani jednomu z nás se nelíbí, kam to na náměstí spěje, ale zatím to vypadá, že jsme v menšině.“

    „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Eugene.

    Když Klein zaváhal, druhý muž se znovu ozval: „Já jsem Mortimer. A tohle je můj mladší brácha – myslím tím skutečný bratr.“

    „Klein. A nevykládejte si to špatně, lidi, jsem fakt rád, že nejsem jediný, podle koho si Kibaou zahrává s ohněm-“

    „Doslova řečeno,“ zazubil se Eugene. Mortimer nad ním obrátil oči v sloup a praštil ho přes rameno, což ovšem s jeho bratrem ani nepohnulo.

    Klein mávnul rukou: „-jo, chápu, haha. Ale jak jsem říkal: je fajn, že se shodujeme, ale mám ve hře kamarády, kteří na mě spoléhají – skutečné kamarády, ze skutečného světa. Musím je najít.“

    Mortimer pomalu přikývl: „Rozumím ti. Ale prosím tě, zkus se nad tím zamyslet takto: pokud každý, kdo s válkou nesouhlasí, od Salamandrů odejde, tak kdo tu zůstane, aby se mu postavil?“

    Byla to velmi ošemetná otázka a mezi všemi třemi se rozhostilo napjaté ticho. Mortimer po několika chvílích znovu přikývl: „Myslel jsem si to. Jasné, nemůžeme po tobě chtít, aby ses vykašlal na své kamarády. Věrnost je skvělá vlastnost. Jen prosím pamatuj, o čem jsme mluvili,“ zvedl levou ruku, krátce něco zaťukal na herním menu a poslal Kleinovi žádost o přátelství.

    Klein staršího muže několik dlouhých chvil pozoroval, než natáhl svou ruku a nabídku přijal.

    „Jestli budeme zítra opravdu hlasovat o lordovi Salamandrů,“ řekl, když se otáčel k odchodu, „tak máš můj hlas. Možná bys měl taky vyskočit na to pódium a udělat svůj vlastní proslov.“

    „Má pravdu, Morte,“ řekl Eugene, „je načase, abys přestal jen rozdávat rady, začal se jimi i řídit a dal svůj nesouhlas najevo. Ten šmejd teď všechny vyburcuje, a jestli do rána nedostanou žádnou jinou možnost, dají nakonec hlasy tomu nejhlasitějšímu.“

    „Nebudeš se tam bát jít se mnou?“ zeptal se Mortimer se suchým úsměvem.

    Eugene pokrčil rameny: „Co bych se nebál, brácho? Jsme v tom přece společně,“ podíval se na Kleina. „Neztrať se na cestách. Dáme ti vědět, jak se to tu vyvine.“

    Klein se bez dalších slov otočil a vyrazil dál k okraji Gattanu, nyní znatelně svižnějším krokem. Byl na půli cesty k hlavní bráně, když si na něco vzpomněl a nastavil levačku, aby přivolala letecký joystick. S hlasitým bzučením vystartoval do vzduchu, zanechávaje za sebou sotva znatelnou stopu červenavého světla.

    Ve městě za tím se vařilo něco škaredého a nechtěl být u toho, až hrnec přeteče.

 

* * *

 

    „Válka,“ řekla Argo jednoduše.

    Ostatní Cait Sithové sedící kolem nízkého stolu ztuhli, každý svým vlastním unikátním způsobem. V místnosti zavládlo náhlé a absolutní ticho, jak všechny rozhovory ustaly a půl tuctu párů kočkoidních uší se otočilo k nebezpečnému slovu, které Argo právě hodila na stůl, jako kočka která přinese zvenku mrtvou myš.

    „A tomu bychom měli věřit protože… proč?“ zeptal se mladý Cait Sith se stříbrno-černými pruhy v jeho dlouhých vlasech sepnutých dozadu.

    „Víš vůbec, na koho to mluvíš, Raikouji?“ ozvala se další, která byla ležérně rozvalená na hromadě polštářů vedle stolu. Vycenila ostré tesáky a probodla provinilce ostrým pohledem.

    „Na Krysu,“ odpověděl dotyčný kousavě, s opovržlivým důrazem na přezdívku. „Známe ji z bety všichni, Alicio, nejsem zas tak natvrdlý.“

    „Fakt? Já si nebyla jistá,“ utrousila Argo a poškrábala se mezi zuby ocelovými válečnými pařáty, které měla nasazené. „Měla jsem totiž dojem, to jsou pštrosi, kdo při nebezpečí schovávají hlavy do písku, ale očividně se to stává i některým kočkám. Člověk se každý den dozví něco nového.“

    Raikouji vyskočil na nohy a zavrčel, pěsti bojovně sevřené: „Teď už si na nic nehrajeme, Argo! Jsme v téhle hře vězňové a ne nějaké kočky!“

    Argo se výmluvně podívala na jeho ocas, který sebou rozčileně švihal sem a tam, a pak pozvedla nevinně jedno obočí, když vzhlédla zpátky k němu. „Ano, tohle to už není hra, Raikošku. Tak koukej vytáhnout hlavu z toho písku a chovej se podle toho, jo? Myslíš si, že jsem řekla válka, protože se mi to slovo líbí? Věř mi, mám Salamandry tři spolehlivé zdroje a všichni mi – nezávisle na sobě – hlásí, že se u nich objevila velká skupina, která mluví o válce.“

    „Proti Impům,“ řekla další Cait Sith hráčka bety, mladá žena v hábitu mága s dlouhými stříbrnými vlasy zapletenými do copů, která seděla spořádaně vedle Raikoujiho. Věnovala mu přísný pohled a udržovala ho, dokud si mladík znovu nesednul.

    „Jako první,“ řekla Argo a přikývla. „Kdo si myslí, že tím to skončí?“

    Znovu by bylo slyšet dopadnout špendlík na stůl.

    „Má pravdu,“ řekla Alicina konečně. „Hele, všichni víme, jací hráči většinou za Salamandry hrajou. Pokud zůstalo rozdělní mezi rasami zhruba stejné jako v betě tak to znamená, že mají o polovinu víc lidí než my – a lehce dvakrát tolik než je Impů. Převálcujou je jako nic.“

    „Tak ať!“ vyštěkl Raikouji do místnosti, která se k němu šokovaně otočila. „To znamená, že budou sousedit s Undinami, ne s námi. Ať se klidně oslabí! A stejně musí nejdřív dobýt Sylfy, než se dostanou k nám. A to se hned tak nestane.“

    „Mohli by jednoduše projít přes Motýlí údolí, jakmile se dostanou do Arunu,“ poznamenala Alicia. „Nebo ho jednoduše zablokovat a zamezit nám tak přístup k Yggdrasilu. Lidí na to budou mít dost.“

    Raikouji na ni upřel pohled, jeho žlutozelené oči přímo hořící nedočkavostí. „Tak co navrhuješ? A prosím, nezapomeň, že tohle všechno je k ničemu, pokud nikoho z nás zítra nezvolí.“

    Alicia pokrčila rameny, uvelebila se na hromadě všemožně barevných polštářů a založila si ruce za hlavu. „Tak pro začátek, nepřehlížet potencionální hrozbu?“

    „Já nic nepřehlížím, slečno Rue. Říkám ti, že zaprvé, co Salamandři vymýšlejí na opačné straně kontinentu, nám může být ukradené, a zadruhé, že s tím stejně nemůžeme nic dělat, dokud neohrozí přímo nás. A stejně, pokud vyřídí Impy a Undíny, tak to jsou aspoň dvě další frakce, které s náma nemusí závodit na vrchol stromu.“

    „Námi,“ řekl jeden z Cait Sithů, který dosud nepromluvil, muž v lehké plátové zbroji s dlouhým hábitem, který seděl se vedle Alicie.

    Raikouji se k němu otočil, jeho proslov vykolejený: „Cože?“

    „Řekl jsi s náma. Správě to mělo být s námi.“

    Okolo stolu mu odpovědělo jen několikero zasténání a Alicia popadla jeden ze svých větších polštářů a praštila hráče, který se chtěl hrabat v gramatice, po hlavě, až se s jeknutím převrátil. S ušima stočenýma až téměř k hlavě svou odpověď téměř vyštěkla: „Náma, námi, co je na tom? Jsem tu snad jediná, kdo má problém s tím, že Salamandři 'vyřídí' několik tisíc hráčů? Což, jak bych vám ráda připomněla, je v této situaci masové vyvražďování?“

    „V tom případě se vraťme k mému za druhé,“ řekl Raikouji a jejich pohledy se nad stolem střetly. „Přesněji k tomu, že s tím stejně nemůžeme nic udělat i kdybychom chtěli.“

    „Mohli bychom se varovat,“ navrhl Cait Sith, který tak dbal na gramatiku, když se narovnal a hodil polštář zpátky po Alicie, která ho chytila a přitiskla k sobě.

    „To je mi jasné, Fenjo, a už jsem své kontakty mezi Impy varovala,“ řekla Argo a mávla ledabyle rukou. „Stejně je to zatím jedno, dokud nemají lorda, kterého lze varovat.“

    „A co Sylfové?“ zeptala se Alicia, bradu opřenou o veliký polštář, který objímala. „Jsou to přece jen naši sousedi. Nemáš nějaké kontakty mezi nimi?“

    „Možná,“ odpověděla Argo vyhýbavě.

    Fenja se zamračil: „Měl jsem dojem, že pro dnešní večer všichni vyložíme karty na stůl.“

    Argo si povzdechla: „Jóó. A už jsem je varovala. Ale to stejně moc nepomůže, dokud zítra ráno neproběhnout ty volby.“ Raikouji rozhodil rukama, jako kdyby chtěl říct, že víc k tomu není co dodat.

    Alicia zavrtěla hlavou: „Tak hele, bando. Je hodně pozdě, jsme unavení a začínáme si lézt na nervy. Je tady kromě mě a Rai ještě někdo, kdo se přihlásil do voleb?“ když nikdo nezvedl ruku, přikývla. „Fajn. Tak to máme docela jasný výběr, nebo ne?“

    „Předpokládáš, že se nepřihlásil nikdo mimo tuto místnost,“ poznamenal Fenja. „Kolik to bylo hráčů, když nás to všechny přemístilo sem z Arunu? Tisíc, dva?“

    „Určitě víc,“ řekla Argo. „Ale musíš nejdřív vědět, kde to menu je. Zahrabali ho docela hluboko pod komunitní nastavení,“ ušklíbla se. „Návody dneska nikdo nečte.“

    „Taky nemusíme být jediní Cait Sith beta-testeři, kteří se dostali do hry,“ řekl Fenja rozumně. „Tady jsme jen my, co se navzájem známe. Určitě budou další.“

    Alicia pokrčila rameny a znovu se natáhla na svou hromadu polštářů. „Zatím je to stejně jedno. Ať tak nebo tak, ráno se dozvíme, jak to dopadne.“

 

* * *

 

    Slunce začínalo pomalu stoupat nad horským masivem, který tvořil hranici říše Impů, když Klein konečně dostal zprávu od svého kamaráda, aby se přestal schovávat. S docela velkým studem, že se vůbec musel skrývat, se pomalu vyplazil z nenápadné škvíry mezi skalami a rozhrnul trávu, která mu bránila ve výhledu z jinak vysoko položeného výčnělku, kde si našel útočiště. Pod ním se rozprostíral jeden z obrovských vstupů do jeskynního komplexu, který tvořil země Impů, a kolem vchodu do jeskyně postávalo několik hráčů, povídali si mezi sebou anebo se chystali k odchodu dovnitř či ven.

    Klein spatřil Kunimittze v hloučku hráčů, se kterými si zaníceně povídal. Bylo až vtipné, jak dobře jeho účes dozadu do špičky seděl k jeho jinak skutečné tváři, i když barva kůže i vlasů byla trochu upravená, než doopravdy vypadal. Klein se mu zrovna chystal napsat dotaz, kdy bude konečně bezpečné se ukázat, když uviděl svého kamaráda – který si stále povídal s hráči kolem sebe – jak ukázal prstem přímo na místo, kde se Klein skrýval, a mávl rukou, aby ho přivolal.

    Klein nervózně polknul, vyvolal si znovu do ruky joystick, seskočil ze skály a volně se snesl ke skupince hráčů. Několik Impů opodál se k němu překvapeně otočilo, pár z nich dokonce vytasilo zbraně – dokud se Kunimittz nerozeběhl a nepopadl Kleina se smíchem do medvědího objetí, plácaje ho po zádech: „Hééj, kámo! Tak rád tě vidím! Co ostatní?“

    „Ozvali se všichni, kromě Issina,“ odpověděl Klein a po očku pozoroval skupinu hráčů, se kterými se Kunimittz předtím bavil. Někteří z nich se na něj nedívali zrovna nejpřátelštěji. „Opravdu je všechno v pohodě?“

    Kunimittz se rozesmál: „No, nedoporučoval bych ti se procházet samotný po Everdarku, ale když budeš se mnou, nikdo na tebe nezaútočí,“ rozhlédl se významně kolem sebe a zvýšil hlas: „Tohle je ten kamarád, o kterém jsem vám říkal, jasné? Známe se zvenčí už hezkých pár let, je v pohodě.“

    To prohlášení viditelně uklidnilo některé nepřátelské pohledy, které je obklopovaly, a několik Impů se dokonce i usmálo. Pár lidí je pořád pozorovalo nedůvěřivě, ale Kunimittz na každého z nich upřel pohled, dokud druhá strana neustoupila.

    „Takže u vás se to taky začalo takhle řešit?“ zeptal se Klein a nervózně si promnul temeno hlavy. Připadal si jako žába mezi čápy na poli.

    „Copak, Salamandři se chovají jako banda blbů? A co je nového?“

    Klein se zasmál, stejně jako několik Impů okolo. „Blbí že bys ani nevěřil. Koukám ale, že sis našel nějaké zkušené hráče.“

    Kunimittz přikývl: „Jo, objevilo se pár beta-testerů, kteří se nabídli a pomáhali nám ostatním se včera večer levlovat,“ ukázal směrem k několik Impům, kteří se předtím smáli, zvláště jeden z nich, vysoký hráč v lehké zbroji s černými vlasy a mečem u pasu. „Vypadá to, že nás nakonec není moc – tady Freikel říká, že jen něco pod tisícovku hráčů – takže se docela seznamujeme mezi sebou. Už jsi volil?“

    „Jasňačka,“ odpověděl Klein s grimasou, když si vzpomněl na vzrůstající spor mezi Mortimerem a Kibaou ze včerejšího večera. „A ty?“

    „Jo. Přímo tady pro Freikela vlastně – je to príma chlap. Hej, Frei! Pojď pozdravit mého kámoše!“

    Jmenovaný hráč se oddělil od své skupinky a věnoval Kleinovi velmi opatrný pohled, jakoby se ho snažil proskenovat očima. „Frei, tohle je Klein, jeden z mých nejlepších kamarádů mimo hru. Kleine, tohle je Freikel. Byl v betě a všem nám strašně moc pomohl.“

    „Rád tě poznávám,“ řekl Klein s úklonou.

    Freikel si Kleina ještě jednou podezřívavě přeměřil, ale pak se uvolnil, pousmál a uklonil – i když o něco méně hluboce: „Rád tě poznávám,“ zavrčel – aspoň tak jeho hlas zněl, došlo Kleinovi, protože se jinak stále usmíval. „Klidně mi říkej Frei. Tvůj kamarád Kunimittz se učí velmi rychle,“ pak jeho pohled ale znovu přitvrdil, „ale chápu dobře, že nám ho chceš sebrat?“

    Klein a Kunimittz se podívali na sebe a pak zpátky na Freikela: „Říkal jsem ti včera večer, že je nás tu ve hře šest,“ vysvětlil Kunimittz. „Vybrali jsme si každý jinou rasu a měli jsme v plánu se sejít a hrát společně. To bylo teda aspoň před… tím vším co se pak stalo a znovu nás to rozdělilo.“

    Freikel se zatvářil, jako kdyby si kousl do něčeho velmi nepříjemného: „Řeknu to raději narovinu,“ promluvil bez servítek, „ani trochu se mi to nelíbí. Už tak je nás málo.“

    „Frei, říkal jsem ti přece, že jsem měl v plánu odejít, jakmile se dám dohromady s mojí bandou.“

    „Ale taky dobře víš, v jaké jsme situaci,“ řekl Freikel zamračeně. „Hele, to není nic proti tobě, Kleine – vypadáš jako fajn chlápek. Ale je ti doufám jasné, že teď už to není jen obyčejná hra. Pro nikoho z nás. A teď chceš sebrat hráče už tak malé frakci – a navíc někoho, koho bych docela rád měl ve své vlastní skupině. A to nemluvím o tom, že dost Impů raději stejně hraje sólo.“

    Klein si založil ruce před sebe a přikývl: „V tom tě chápu. Ale abych teda taky jednal na rovinu – ty ho zase nemůžeš nutit, aby zůstal,“ otočil se ke Kunimittzovi. „Hele, kámo, je to na tobě. Pokud potřebuješ zůstat, tak potřebuješ zůstat. Ostatním to už nějak vysvětlím. Jenom… myslel jsem si, že se dáme všichni dohromady.“

    Kunimittz se tvářil opravdu rozpolceně. Přeskakoval pohledem z Freikela na svého kamaráda a zase zpátky a jeho tvář se čím dál víc krčila v nerozhodném výrazu. Pak ale na několik vteřin zavřel oči, a když je otevřel, otočil se s úklonou k Freikelovi: „Promiň, Frei. Musím se držet se svými kamarády. Pořád dostaneš můj hlas a budeš určitě skvělý lord – a jakmile se dáme všichni dohromady, slibuju, že si s ostatními promluvím, jestli by se nevrátili a nepomohli Impům s posouváním fronty ve stromě.“

    Freikel si zhluboka povzdechl: „No co už. Je pravda, že tě nemůžu nutit zůstat proti tvé vůli,“ věnoval Kunimittzovi pokřivený úsměv. „Ale beru tě za slovo ohledně toho slibu.“

    „Na to se spolehni,“ zazubil se Kunimittz.

    Klein si odkašlal: „Hele, Frei, poslyš, oceňuju, žes to celé vzal docela férově. Takže na oplátku bych tě měl varovat.“

    Freikel pozvedl obě obočí. „Varovat?“

    „Jo. Odletěl jsem z města Salamandrů pozdě v noci, takže nevím, jak se to nakonec vyvrbilo… ale když jsem odcházel, nějaký debílek jménem Kibaou se snažil vyburcovat všechny hráče do války s ostatními frakcemi. Jiný týpek jménem Mortimer se mu chystal veřejně postavit – ale jak jsem říkal, odešel jsem dřív, než k tomu došlo.“

    „A tos nemohl něco říct dřív!?“ Freikelův výraz okamžitě ztvrdl, stejně jako jeho tón.

    Klen rozhodil rukama: „Jak dlouho tady stojím, ani ne pět minut? Říkám ti to teď, protože´s s náma jednal zdvořile, tak to chci oplatit. Jinak se do toho vůbec nehodlám zapojovat – letíme na západ na území Sylfů vyzvednou Dynamma.“

    „Zpátky před území Salamandrů,“ přemýšlel Freikel. „To byste si měli dávat pozor. Jestli je pravda, co říkáš, tak by se jim nemuselo líbit, že cestuješ s někým od nás.“

    „Budeme si krýt záda, neboj,“ řekl Kunimittz. Otočil se ke Kleinovi a nachystal si joystick do ruky: „Připraven?“

    Klein nabídl Freikelovi ruku, kterou mu po okamžiku váhání potřásl. Když se pak odvrátil, měl už v ruce nachystaný svůj vlastní ovladač: „To si piš.“

    Zpočátku se ten zvuk ztratil mezi bzukotem hmyzu v trávě na horských stráních všude okolo. Ale jak se Klein a Kunimittz vznesli jen pár metrů do vzduchu, hučení najednou přehlušilo ostatní zvuky a všichni se otočili směrem, odkud to přicházelo – vrčení, skoro jako listy vrtule motorového letadla.

    Ne, ne letadla, došlo najednou Kleinovi. Křídel.

    Freikel měl meč v ruce, ještě než se Klein stačil jenom otočit, ostří nasměrované k obloze: „O tomhle jsi mluvil, Kleine?“

    Když se ohlédl a sledoval pohledem přímku, kam Freikel ukazoval, spatřil na západním horizontu veliké, nebezpečně vyhlížející mračno téměř stejné barvy jako zapadající slunce – jenomže slunce právě vycházelo na opačné straně. Bylo to příliš daleko, aby se daly rozeznat jednotlivé dílky toho mračna, ale Kleinovi se sev

    Armáda Salamandrů vyrazila. A nehodlali čekat na hlasování o lordech.

  Předchozí kapitola - Zpět na přehled - Další kapitola