Kapitola Šestá
Akt 1: Zahájení
„«Bossové»
jsou extrémně silné moby, které mají víc než jednu stupnici životů a objevují
se vždy pouze na specifických místech. Většinou fungují jako dveřníci a
zamezují hráčům další postup, dokud nejsou poraženi – jako například «Údolní bossové», kteří blokují hlavní
přístupy k Yggdrasilu, a nebo «Bránoví
bossové», kteří pravidelně stojí v cestě na mnoha patrech labyrintu uvnitř
světového stromu. Většina bossů se po zabití znovu neobjeví a jsou stavění pro
plnohodnotný raid s dvěma nebo více skupinami, ale vždy vítězné hráče
odmění větší dávkou zkušeností a unikátních předmětů než obyčejné moby…“
- Manuál pro
Alfheim Online, «Bossové»
„Vůbec jsme to nečekali,“
vysvětlil Undín, když se oklepal a sebral nervy. „Zvykli jsme si, že Impové v jednom
kuse létají přes hranice v párech nebo sami, a tahle dvojice vypadala prostě
jen jako další uprchlíci. Naše skupina vyrazila na hlídku, a jakmile jsme je
minuli, zaslechl jsem někoho mluvit divným jazykem – asi odříkával zaklínadlo.“
„A co se stalo pak?“
zeptal se Diavel.
„Všechno najednou
zčernalo,“ řekl hráč. „Viděl jsem doslova jenom tmu – zobrazovalo se mi pouze herní
rozhraní a vedle mých životů blikala ikonka s okem.“
„Status slepoty,“ řekl
Kirito vědoucně, Diavel se po něm ohlédl a přikývl.
„Temná magie,“ potvrdil lord Undín. „To rozhodně ukazuje, že
v tom byl Imp. Jejich rasa má hodně rychle přístup ke kouzlu, které dokáže
na chvilku způsobit stav slepoty.“
„Slyšel jsem, jak Drake
a Masumo křičí a došlo mi, že taky nic nevidí. Pak někdo zaječel a pak… nic. Nemohlo
to trvat ani deset sekund, víc ne – a když stav pominul, viděl jsem před sebou
jenom dva poslední plameny, které za
okamžik vyhasly. Žádný Drake. Žádný Masumo. Žádní Impové,“ jeho tvář se
začínala propadat do zoufalství. „Promiň, Diaveli. Neměl jsem se ani na okamžik
otáčet-“
Diavel ho okamžitě
přerušil ostrým gestem: „Není to tvoje vina, Heigrisi. Můžu za to já. To já
všem řekl, aby vítali Impy s otevřenou náručí.“
Jahalla něco konečně
našel ve svém herním menu, přepnul ho na viditelné pro ostatní a ukázal to
Diavelovi: „Jsou opravdu mrtví,“ potvrdil chmurně.
„Musíme co nejdřív vytrénovat lidi na oživovací kouzla,“ řekl Diavel
s výrazem plným frustrace a zoufalství. „Asi bys ty dva útočníky nedokázal
popsat, že?“
Heigris zavrtěl hlavou.
„Impové,“ řekl, očividně naštvaný sám na sebe. „Chlapi. Jeden vyšší, druhý
podsaditější a ostřejší rysy. Kéž bych si zapamatoval víc, já prostě… vůbec
jsem jim nevěnoval pozornost, dokud se to všechno nesemlelo.“
Kiritovi na tom celém
něco nesedělo, ale až při posledních slovech Undína mu to sepnulo: „Jak to že
jsi naživu ty?“ zeptal se přeživšího bez obalu.
Jahala se zamračil;
Heigris zavrtěl hlavou a vypadal stejně rozrušeně jako Diavel. „Vůbec nevím,“
řekl. „Byl jsem slepý dost dlouho na to, aby mě moli taky zabít. Kdyby to
udělali, nikdo by neměl nejmenší tušení, co se stalo – prostě bychom se jen
vypařili. Je to skoro jakoby-“
„Chtěli, abyste věděli,
kdo to udělal,“ řekl Kirito a otočil se s upřeným pohledem k Diavelovi.
„O tohle jim šlo. Nechali ho naživu, abyste věděli, že to byli Impové. Otázka
je ale proč?“
Diavelova se zkřivila tvář,
jako kdyby si ukousl něčeho odporného a nemohl to vyplivnout. „Myslím, že vím,“
když se po něm Jahala podíval, dodal: „Snaží se nás a Impy rozdělit. A daří se
jim to. Protože s tímhle útokem v kombinaci s nájezdy přes
hranice teď nemůžeme vůbec tušit, jestli k nám Impové přelétají jako
uprchlíci nebo jako vrazi ve službách Salamandrů. Nemůžeme jim dovolit se dál
volně pohybovat po našem území – je to pro naše lidi příliš riskantní.“
„A to,“ pokračoval
Jahala s grimasou, „je zažene zpátky do Everdarku, kde je budou mít
Salamandři pod kontrolou.“
Diavel s povzdechem
přikývl: „Někdo z Kibaouových pobočníků je na můj vkus až příliš mazaný. A
teď k nám posílají nájemné vrahy,“ zamračil se znechuceně, jako by jen to
slovo chutnalo hnusně. „Dokážu pochopit, když jde o boj na život a na smrt. Dokážu
i pochopit, že se Salamandři nechali zmanipulovat svým lordem a pustili se do
války; i když si myslím, že nebude dlouho trvat a dojde jim, co provedli, a
budou se s tím muset naučit žít. Ale tohle… tohle je…“
„Plánované, úmyslné,“ řekl
Kirito, na což Diavel i Jahala přikývli. „Jinými slovy úkladné. A nejenom to,
podle všeho si svůj cíl vybrali úplně náhodně. Tohle byl někdo, kdo nevěří, že
PK je teď vražda. Nebo věří a je mu to jedno.“
„A obě možnosti jsou
stejně nebezpečné,“ dodal Jahala.
Zejména to byl ovšem
někdo, koho Kirito neměl vůbec chuť potkat. Což mu připomnělo, že měl vlastně
někde být. Někde jinde – hlavně ne tady. Když se ale podíval na smrákající se
oblohu, otočil se na posledy k Diavelovi: „Nebude vadit, když u vás ve
městě přespím?“ zeptal se. Když se mu od lorda Undínů dostalo souhlasného
přikývnutí, uvolnil si založené ruce a vyvolal svá křídla. „V tom případě
raději půjdu. Hodně štěstí s hledáním toho vraha.“
Navzdory jeho
lehkovážnému tónu celá situace Kiritovi vrtala hlavou, zatímco letěl podél
jednoho z hlavních kanálů města a hledal hostinec, který si pamatoval, že
byl nedaleko. Bylo nakonec dobře, že měl v plánu zamířit na sever a pryč
od celé téhle války mezi Salamandry a Undíny s příměsí Impů a nájemných
vrahů, kteří se do toho očividně také chtěli zapojit. Mohl se Diavelovi
nabídnout, že by mu pomohl s vyšetřováním, ale to by mohlo znamenat dostat za
úkol specificky lovit dalšího hráče – a to už předem řekl, že odmítá dělat.
A kromě toho už měl
jinou práci.
Za což měl vlastně
dostat zaplaceno. Takže jakmile si pronajal pokoj na jednu noc, žuchl do své
nové postele a v leže aktivoval herní menu, pustil se do sepisování nové
zprávy.
«Zpráva pro lorda Undín doručena. Mám pro tebe jeho
jméno, jestli ho ještě nevíš, a pak další info o práci, na kterou si mě najal,
a taky o jednom incidentu, který nás vyrušil. -K»
Kirito se usmál. Bylo to
dostatečně mlhavé, aby se v Argo probudila zvědavost a začala to
z něj okamžitě mámit – což by mu mohlo vynést příjemnou sumu peněz. Zatímco
čekal na odpověď, zavřel oči a v duchu si prošel svůj plán na následujících
několik dní.
Přeletět území Undín a
Sprigganů by mu mělo zabrat většinu dne, k tomu zastávka
v Penwetheru, doručení Diavelovy odpovědi a pak opatrně vstoupit do země
Leprikónů. Neočekával nějaké potíže – Leprikóni měli rasové bonusy ke kovotepectví
a obchodu a v betě vítali každého hráče bez ohledu na rasu, protože pro ně
to byli jednoduše zákazníci – ale nebude na škodu si dávat pozor, zvláště jestli
se k nim dostane až navečer, za tmy.
Začínal už pomalu
usínat, když se z chodby ozvalo hlasité prásknutí. Většina zvuků byla
nastavená, aby se kvůli soukromí nedostala přes zavřené dveře hostince, ale
křik, klepání a extrémně hlasité zvuky slyšet byly. Polekaně se zvedl a
vystrčil hlavu ze dveří na chodbu.
Nikde nic. Vlastně ne – na
dveřích naproti jeho byla na okamžik vidět systémová hláška, ale zmizela, než
si ji stačil přečíst. Jinak bylo všude prázdno; Kirito pokrčil rameny a zase
zavřel.
Pomalu se protáhl a
zamračil se, když si všiml času ve svém herním rozhraní. Zprávu pro Argo
odeslal před více než hodinou a odpověď stále nikde. Informátorka pro něj
samozřejmě nečekala na drátě čtyřiadvacet hodin denně, ale jen vzácně se
stávalo, že neodpověděla do několika minut – což byl víceméně akorát čas na
dokončení boje nebo nalezení místa k přistání.
Nebo možná spala.
Koneckonců, bylo hodně pozdě.
A stejně bych ty peníze nemohl hned utratit, pomyslel si, když se
uvelebil k opravdovému spánku. Musím
si je šetřit, až se dostanu do Domnannu.
Asuna doufala, že ji
prásknutí dveřmi pomůže uklidnit a tedy byla velmi zklamaná, když se z té
rány neotřásla celá budova v základech. Bylo to jen další připomínka, že
nyní žila ve virtuálním světě; skutečná budova by se po takovém třísknutí
začala houpat a vrzat, jako kdyby kolem prošlo malé zemětřesení. Tady
v Alfheimu sice mohla prásknout dveřmi vší silou a výsledkem byl správně
uspokojivý zvuk hlubokého křachnutí těžkého dřeva – ale tím to končilo a nic
dalšího nenasvědčovalo tomu, že 3D model hostince byl jejím vztekem jakkoliv dotčen.
Místo toho se jen uprostřed dveří objevila podivná systémová tabulka
s nápisem «Nesmrtelný objekt», která stejně po pár vteřinách zmizela.
Nebyl to zrovna nejlepší
den.
Uvědomovala si, že
hlavní zásluhu na tom určitě mělo její těsné setkání se smrtí; doslova se jí
podívala do tváře. Udělala hloupost, tak neskutečnou hloupost, a skoro kvůli
tomu přišla o život. Začalo se jí dařit a přestala si dávat pozor. Celé
dopoledne strávila bojem se snadnými moby v okolí města a začala si
myslet, že herní systém boje zvládá a dokáže s jeho pomocí vyřešit všechny
své problémy.
Pak byla ke všemu
zachráněna tím nesnesitelně namyšleným Sprigganem a Diavelovo typické
blahosklonné jednání bylo už jen třešničkou na dortu – bylo na nich obou vidět,
že ji berou jako nějakou nebohou, bezmocnou chudinku, kterou bylo třeba zavřít
do klece pro její vlastní ochranu. Jen když si na to vzpomněla, začala zase
supět a musela se zastavit a chvíli se uklidňovat, aby si vůbec mohla
rozmyslet, co chce dělat dál. Cestou domů se zastavila u jednoho z kanálů
a opatrně se v něm vykoupala, dokud se konečně necítila trochu čistěji a
začínala si koupel i lehce užívat – dokud neucítila, jak se jí o nohu otřela
nějaká ryba, což ji okamžitě s jekotem vyhnalo z vody. Teda aspoň doufala, že to byla ryba.
Vzpomněla si, co jí
Kirito říkal o životnosti vybavení, a tak poklepala svůj kožený hrudní plát tak
jak jí ukázal, a vyvolala si fialové okno, ve kterém byly podrobnosti a
statistiky předmětu. Jak očekávala, kromě statusu špinavý bylo brnění na pokraji rozpadu, stejně jako její rapír. Stupnice
ukazovala 17/250 a byla v červeném, což asi znamenalo, že mohlo snést jen
sedmnáct dalších… bodů? Každopádně nějakých zásahů a bylo to zoufale málo,
vzhledem k tomu že plný počet byl 250. Možná jen jedna nebo dvě rány a
také by se rozpadlo.
S povzdechem si zvolila
možnost ho sundat a pak dala pryč i své ostatní oblečení a vybavení, postavila
se před zrcadlo a chvíli se pozorovala. Systém hráčům nedovoloval svléknout si
spodní prádlo, takže vlastně bylo dobře, že jí hra z nějakého důvodu nenechala
promočit tyto kousky oblečení. Skoro jako kdyby byly naprogramovány jen ze
slušnosti a přidány na její postavu kvůli vzhledu.
Otevřela hlavní herní
menu, prolistovala svůj inventář a podívala se na předměty, které jí Kirito
dal, nebo které jí vypadly z mobů za dopoledne. Neměla nejmenší tušení,
jak je posoudit, a když je rozklikávala, ukazovaly se jí jenom nějaké
statistiky jménem Zbroj a Životnost; řekla si ale, že cokoliv bude
lepší než její počáteční vybavení, zvláště s ohledem na jeho stav.
Začala označovat jedno
po druhém a mačkat ikonku Nasadit,
které vyskočila, když klikla na jméno předmětu; oblečení nebo kus zbroje se jí jednoduše
zhmotnil na těle – nebo v záblesku polygonů vystřídal jiný objekt, který nahrazoval.
Cítila, jak z ní stud a vztek pomalu mizí, když si dál hrála
s vybavením a začínalo ji to i trochu bavit, jakkoliv hloupě to muselo
vypadat. Připadala si jako malá holčička, která si hraje s barbínou, což
bylo něco, k čemu neměla nikdy jako dítě příležitost; jakmile si to
uvědomila, zazubila se a skočila do toho po hlavě, prohazujíc si všechno své
dostupné vybavení rychle za sebou a sledovala, jak se jí mění herní statistky a
vzhled.
Tak dobrá, připustila si,
začínám chápat, co na tom někteří lidé můžou vidět. A pokud k sobě
chtěla být upřímná, když se jí zpočátku dařilo proti slabším mobům, vážně ji to bavilo, jakmile se dokázala
přenést přes svůj prvotní strach a obavy. Pořád si připadala trochu nesvá, jak
kolem sebe mávala rapírem, ale její rychlost a reakce byly… jakoby posílené,
jako kdyby se hra rozhodovala o jejích schopnostech a rychlosti pouze na
základě statistiky jménem Obratnost, namísto nějakých svalů v těle. A když
provedla svou schopnost «Lineár», vystřelila dopředu tak rychle, až pochybovala,
že by to vůbec ve skutečném světě bylo možné. Připadala si jako nějaká postava
z mangy, která náhle dostala super-schopnosti. Na okamžik ji napadlo,
jestli by třeba nebyla silnější, kdyby začala vykřikovat jména svých útoků,
jako právě „Lineár!“, předtím, než je použila… ale honem ten nápad zavrhla,
protože zatím neviděla nikoho jiného dělat takovou hloupost.
Celkově vzato, na ten
pocit její vlastní síly a moci by si dokázala snadno zvyknout. A téměř to dokázalo přehlušit většinu
dotěrných myšlenek, které se jí v hlavě neustále honily a připomínaly jí,
že je v tomto světě uvězněna a že může kdykoliv zemřít – hrozily totiž, že
jí seberou tu vnitřní sílu, kterou začala pomalu nacházet.
Když skončila
s výběrem, zkontrolovala se znovu pořádně v zrcadle a musela se
spokojeně usmát. Nakonec se rozhodla pro lehký železný hrudní plát, který jí
dával skoro dvakrát tolik Zbroje jako
její staré vybavení, spirálovité bronzové náloketníky omotávající se jí kolem
zápěstí – ty si vybrala hlavně podle vzhledu – světle modrou tuniku přepásanou
černým opaskem, která jí sahala až ke kolenům, a nakonec pár pevných bot
s masivní podrážkou, které by jí měly zvedat trochu Obratnost.
Vypadala jako správná
hlavní hrdinka – a při té myšlence se skoro znovu začala smát sama sobě. Poslední,
co jí scházelo, byla nová zbraň, ale o to se mohla postarat i druhý den. Teď
byl nejvyšší čas jít spát.
Dalšího
rána si Asuna znovu nasadila vybavení, které si vybrala, a vyrazila do obchodní
čtvrti Paraselu. Původně si řekla, že by si mohla jednoduše sehnat náhradu
v tom stejném obchodě, kde si koupila předchozí rapír, ale včerejší
zkušenost jí bolestivě ukázala, jak důležitá byla životnost předmětu – a nyní
měla ve své virtuální peněžence díky tomu mladému Sprigganovi slušnou sumu
peněz.
Když
se jí myšlenky vrátily zpátky ke Kiritovi, zamračila se; nemohla si pomoct a cítila
k němu hlavně vděk za to, jak moc jí pomohl. I když byl troufalý a choval
se nezdvořile, bez váhání jí zachránil život a věnoval jí předměty a peníze – a
ani ho nenapadlo za to něco chtít, snad jen aby ho doprovodila k hradu,
aby na něj někdo omylem nezaútočil. Možná to udělal, protože byla holka – musela
už odehnat nejednoho hráče, který bral jakoukoliv dívku v počítačové hře
jenom jako nějakého vzácného maskota nebo mazlíčka, kterého zkrátka museli mít
ve své skupině. Ale když se nad tím trochu víc zamyslela, Kirito se takhle
nechoval; nepamatovala si, že by se na ni někdy takhle díval – jako kdyby byla
jenom panenka s prázdnou hlavou. Bylo na něm až moc dobře vidět, jak se
stydí a rozpakuje, když ho nařkla, že si k ní něco chtěl dovolovat.
Asuna
zatřásla hlavou, aby dostala myšlenky na Kirita z hlavy, a začala se znovu
vnímat, kam jde, protože se zapomněla a málem zahučela vodního kanálu podél
ulice. Obchodní čtvrť byla přímo před ní a viděla kolem sebe mnohem více lidí,
než si předtím pamatovala – přibylo docela dost hráčů, kteří měli před sebou
rozložené z rákosu pletené koberce, plné předmětů a materiálů na prodej.
Po
několika minutách pátrání ke své radosti objevila překrásnou zbraň
s tenkým ostřím, která jí navíc ladila s tunikou. Nepamatovala si,
jaké hodnoty měl její starý rapír, ale když se podívala na předmět, který
Impský obchodník prodával, viděla u něj životnost 2000/2000. To muselo určitě
být mnohem víc, než ta rozbitá zbraň. A také to se vedle něj zobrazoval další
údaj, který zatím nikde neviděla – minimální úroveň 3. Podívala se doleva
nahoru, kde vedle své stupnice životů viděla velikou bílou trojku a vzpomněla
si, že jí včera během bojování dvakrát vyskočilo okno «Level Up».
„Kolik
prosím vás stojí tenhle?“ zeptala se.
Zarostlý
muž, který seděl se zkříženýma nohama před svým kobercem, se poškrábal na bradě
a podíval se na ni jeho temně fialovýma očima, které u jeho rasy byly očividně
častě: „Není vzácný, ale bonus k Obratnosti je docela dobrý. Řekněme 600?“
Asuna
otevřela menu a podívala se na základní údaje. V kolonce, kde se jí
ukazovaly peníze, svítilo číslo 2517; na začátku hry dostala 100 juldů a
polovinu jich utratila na své první vybavení. Rapír byl v porovnání
s těmi starými krámy neskutečně drahý a neměla žádný odhad, jak posoudit,
jestli to je dobrá cena nebo ne. Když se na něj ale znovu podívala, probudila
se v ní podivná, majetnická touha a na místě se rozhodla: „Koupím si ho.“
Se
zbraní u pasu si připadala mnohem lépe, jako kdyby si konečně našla chybějící
kousek sebe sama – a ne že jí jen chyběl kus nějakého vybavení. Rychle se ale
nad sebou pozastavila a musela zavrtět nechápavě hlavou. Co se to se mnou děje?
V uchu
se jí ozvalo jemné pípnutí a v periferním vidění uviděla zprávu od
Diavela; bylo na ní označení systémové zprávy – šlo o hromadné oznámení. Zaostřila
na ni pohled a rozbalila ji před sebe.
«Drazí spoluhráči. Už jste se nejspíš sami
doslechli o vraždách, které se odehrály nedaleko bezpečné zóny města. Ačkoliv se potvrdilo, že viníci byli
dva hráči Impů, je důležité nesoudit celou rasu na základě jednoho nebo dvou
členů – a to platí zejména pro ty, kteří u nás vyhledali útočiště po útoku
Salamandrů. Je ale bohužel pravda, že oba vrazi se pravděpodobně skrývají právě
mezi těmito hráči v Paraselu. Kromě toho máme také hlášení o skupinách
Impů, kteří pomáhají pašovat Salamandry na naše území a napadají hraniční hlídky.
Nemáme v úmyslu s Impy bojovat, protože jsou v této situaci
oběťmi stejně jako mi, ale zároveň nemůžeme to nebezpečí přehlížet. Musím proto
s hlubokou lítostí oznámit, že dnes v poledne bude pro Impy vypnuta
ochrana bezpečnostní zóny Paraselu.
Chci také požádat všechny Impy, kteří si přejí zůstat, aby si našli Undína, aby
se zaručil za jejich čisté úmysly – ochrana bezpečnostní zóny bude od nynějška udělována pouze
individuálně. Tato zpráva bude být rozeslána všem hráčům na území města, takže
Impové v Paraselu ji dostanou také. Mrzí mě, že nás jednání Salamandrů
k tomuto kroku donutilo.»
Jakmile
si Asuna dočetla zprávu, zaostřila srze průhledné okno před sebe a střetla se
s vyděšeným pohledem fialových očí obchodníka, který jí právě prodal nový
rapír. Než stačila otevřít pusu, aby ho ujistila a uklidnila, hodil svůj
koberec a všechny předměty do inventáře a jakmile zmizel poslední polygon,
vystartoval do vzduchu. Asuna se podívala na hodiny a zjistila, že bylo teprve
11:30. Ve vzduchu nad městem spatřila tu a tam další fialovou letovou stopu,
jak se další uprchlíci – a byli to opravdu všechno jenom uprchlíci? – rozhodli
nečekat na poledne a vzali nohy na ramena. Nejhorší bylo, že Asuna jim to
nemohla nijak vyčítat.
Co
se mělo ve dvanáct stát? Začnou zabíjet každého Impa ve městě, za kterého se
nezaručí někdo z nich? Nedokázala si představit, že by Diavel chtěl něco
takového, ale kdo mohl tušit, co udělají ostatní hráči? Lidé dokázali dělat strašlivé
věci, když byli vystrašení – celá tahle situace se Salamandry toho byla
důkazem.
Ještě
před pár okamžiky byla obchodní čtvrť plná rušných konverzací a dohadů – ať už
spokojených nebo ne – a lidé v klidu nakupovali. Nyní jakoby se na všechny
snesl temný závoj. Rozhovory se vedly jen polohlasem, hráči se neustále
ohlíželi přes rameno, jakoby na ně každou chvíli měl vyskočit Impský nájemný
vrah, nebo něco podobně absurdního. Asuna se rozhodla, že toho měla tak akorát
dost a vyrazila jednou z vedlejších ulic směrem k obchodu, který
prodával pečivo.
Nevěděla
později, co přesně ji přimělo na ten zvuk zareagovat; stejně ho zaslechla jen
díky tomu napjatému, polohlasnému tichu, které na trzích zavládlo. Ozývalo se
to ze stínů v jedné ze zapadlých vedlejších uliček mezi dvěma kamennými obchody,
a když do ní nakoukla, uviděla u zdi schoulenou drobnou postavu. Vzlyky, které z ní
přerývaně vycházely, v ní vyvolaly bolestivou vidinu velmi podobné Asuny,
která se zhroutila pod tlakem a zoufalstvím situace, do níž spadla, a zůstala brečet
stočená u zdi, dokud jí z toho nevytáhla laskavost náhodného
kolemjdoucího.
Popošla
opatrně dál do uličky, a když se dostala dost blízko, aby si jí osoba všimla,
dívka k ní zvedla hlavu a upřela pohled. Aspoň to teda vypadalo, že to je holka. Ve stínech
ulice byla příliš tma, aby si byla jistá něčím jiným, než že měla před sebou
Impku – její fialové oči byly i ve tmě nezaměnitelné; dívka vystrašeně zasténala
a pokusila se od co nejrychleji odtáhnout.
„Nemusíš
se mě bát,“ řekla Asuna tiše, dřepla si a ukázala jí své dlaně. „Já ti
neublížím.“
Dívka
ze sebe byla schopna sotva dostat půl slova, jak se třásla. A byla opravdu mladá
– rozhodně příliš mladá, aby byla
v téhle hře. Podle jejího vzrůstu a hlasu Asuna odhadovala, že jí nemohlo
být víc než 13. „A c-co až t-to tu pro n-nás nebu…de bez-bezpeč…né?“
Asuna
vzdala své pokusy se k ní přiblížit, protože dívka pokaždé ucukla zpátky,
a místo toho se posadila na zem a opřela o stěnu stejně jako ona: „Pořád bych
ti neublížila. Proč bych to dělala?“ dívka jen zavrtěla hlavou a nic neřekla.
„No,
prostě to neudělám a hotovo. Já jsem Asuna. Jak se jmenuješ?“
Dívka
popotáhla, utřela si oči a vzhlédla k ní. „Y-Yuuki.“
Asuna
překvapením vykulila oči. „Tak se jmenuješ? Yuuki?“ když dívka opatrně
přikývla, Asuna si nemohla pomoct, ale začala se nahlas smát. Když se na ni
Yuuki nechápavě podívala, řekla: „Nesměju se tobě, Yuuki, neboj. Já jen…“ naklonila
se k ní blíž a okázalým šepotem se zeptala: „Dokážeš udržet tajemství?
Opravdu velké tajemství?“
„Jasně.“
„Yubikiri?“(1) usmála se
Asuna a nastavila svůj malíček. Yuuki se také pousmála – poprvé za tu dobu – a přísahala
na malíček.
„Smála
jsem se, protože se jmenuju stejně – je to moje příjmení, skutečné příjmení.
Asuna Yuuki.“
Dívka
se zahihňala a znovu si otřela rukávem nos. „Yuuki Kono. A máš pravdu, je to
legrační.“
Asuna
jí podala ruku: „Neboj se, Yuuki, vážně ti nic neudělám.“ Dívka se k ní
opatrně poposunula, dokud ji Asuna nemohla vzít kolem ramen; Yuuki se téměř
okamžitě roztřásla a opřela se o ni plnou vahou. „Je mi líto, že tě to celé
muselo potkat. Nemáš tady ve hře rodiče?“ Yuuki zavrtěla hlavou, její stisk
zesílil a vydala kňouravý zvuk, který zněl jako ne. „Někoho jiného?“ Další zavrtění hlavou.
Asuna
musela rychle potlačit nával smutku a lítosti, který ji téměř přemohl, ale místo
toho začala volnou rukou nebohou Impku vedle sebe hladit po vlasech. Yuuki
okamžik váhala, ale pak se kolem ní vrhla a zabořila jí tvář do ramene. Asuna
ji k sobě přitiskla, zavřela oči a pokusila se v sobě najít sílu,
kterou netušila, jestli ještě má.
„To
nevadí, od teď máš mě, Yuuki. A já nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Argo
měla zavřené oči a její smysly byly někde úplně jinde.
Skoro
každý druh magie měl nějakou variantu stopaře – kouzlo vyvolávající magického
tvora, který pak sledoval svůj cíl a hlásil majiteli, kde byl a co viděl. Cait
Sithové, kteří neměli žádnou vrozenou výhodu pro hlavní magické elementy, místo
toho dostali podschopnost pro své krocení
tvorů: schopnost jménem gokantsuki,
nebo-li propojení smyslů.
Dala
se použít na téměř všechna zvířata a moby, ale jen málo Cait Sithů se tomu
aktivně věnovalo, protože s tím byla spojená omezení a rizika – jedním
z hlavních byla skutečnost, že při 'propojení' se zvířetem zůstalo tělo
hráče bezbranné a vystavené na pospas komukoliv, kdo šel kolem, protože Nerve
Gear vystřídal vjemy z hráčova avatara za vjemy tvora. V beta-testu
to byla jen otravná nevýhoda. Ale ve hře na smrt jménem Alfheim Online se to
téměř rovnalo pozvánce křičící 'jsem tady, zabijte mě'“.
Podle
toho, co si Argo dokázala vypátrat, tak byla jednou z mála Cait Sithů, kdo
tuto schopnost vůbec používal, a jedinou hráčkou ve hře, která se na ní aktivně
pracovala. Stihla se přitom taky naučit, jak a kde hledat nejlepší skrýše, kam
se mohla uchýlit, zatímco dohlížela na své 'špehy'. Takže zatímco její skutečné
tělo bylo stočené ve vykotlaném stromě, daleko od nejbližších mobů nebo lovišť
ostatních hráčů, její mysl viděla a slyšela skrze jednu ze svých krys.
A
momentálně odposlouchávala svého vlastního lorda.
„Musíme
to udělat, pokud se někdy chceme dostat do Arunu,“ říkal zrovna Raikouji, když
navedla svého hlodavce, aby strčil čumáček do pracovny lorda Cait Sithů. Tohle
byl také jeden z důvodů, proč si vždycky vybírala malé, prosté tvory, jako
tato krysa – dali se snadno navádět a nemusela neustále zápasit s jejich vzpurnou
vůlí. Krotitelé, kteří se věnovali bojovým nestvůrám jako ohnivým drakům a
podobně, měli občas problém přimět ty inteligentnější a svéhlavější nestvůry
aby dělali, co se po nich chtělo.
„Upřímně
řečeno, pane, ještě na to nejsme připraveni. Průměrná úroveň v naší
skupině je sotva 8 a vy nás chcete poslat rovnou na bosse.“ Krysa natočila svou
malou, nenápadnou hlavu směrem k mluvčímu, a Argo uviděla bojovníka Cait
Sithů, kterého neznala – podle vzhledu a vybavení šlo o hlavního tanka skupiny.
Za ním stáli další dva hráči, také neznámí.
Všichni
tři se ale tvářili vystrašeně.
„Je
to jen polní boss, není z Yggdrasilu,“
řekl Raikouji pohrdavě. „A nechci po vás, abyste s ním bojovali. Máte ho
jen prozkoumat. Ujistit se, že je pořád na stejném místě a dostat někoho se
schopností rozpoznání dost blízko na
to, aby ho mohl analyzovat a ujistit se, že nás pak při raidu nebude čekat
žádné překvapení. Co je na tom tak těžkého, Thelvine?“
„To
já nevím,“ odpověděl Thelvin se vzdorným pohledem. „Vy ano. A to je to, co se vám
tu snažím vysvětlit,“ otočil se ke dvěma členům své skupiny, kteří stáli za
ním. „Fatewinde, Issine, nechte nás chvilku o samotě.“ Když vzápětí oba
jmenovaní hráči prošli dveřmi ven, Argo využila halasu jejich kroků a pohybu,
aby popohnala svou krysu podél stěny dál do místnosti a schovala se pod dalším
stolem, blíže ke dvěma zbývajícím hráčům v místnosti. Nyní je slyšela
mnohem lépe.
Jakmile
se za nimi zavřely dveře, Thelvin se na svého lorda vztekle obořil: „O co ti do
prdele jde, Rai? Víš přece sám, že mám jen hlídkovou skupinu plnou nováčků. Kromě
mě tam není jediný betař. Tohle je práce pro frontaře – levlujou se už od
začátku, jsou silnější a jsou trénovaní
na boj s bossy.“
„Ano,“
odsekl Raikouji podrážděně, „a to taky budou dělat dál. Nehodlám kvůli průzkumu
bosse riskovat naše frontařské skupiny.“
Thelvin
ztuhnul, ale jeho ocas sebou začal vztekle švihat a jeho uši se stočily dolů k hlavě:
„Jinými slovy, my jsme postradatelní.“
„Říkej
si tomu, jak chceš. Já tomu říkám tvoje
zasraná práce. S tebou aspoň má tvoje skupina dobrou šanci získat
informace, které potřebujeme, a zase se v jednom kuse stáhnout zpátky. Pokud
tam pošlu skupinu úplných zelenáčů, tak se nám nic nevrátí.“
Nic, všimla si Argo mčky. Ne „nikdo“. U všech bohů, Rai, ty seš takový
debil. A já vím naprosto přesně, proč to děláš, i když Thelvinovi to asi ještě
nedošlo.
Thelvin
si ovšem také velmi dobře všiml, jak přesně jeho lord svou myšlenku vyslovil. „Tobě
je úplně u prdele, jestli přežijeme nebo ne, že jo, Rai? Hlavně když dostaneš ta
svá drahocenná data z průzkumu.“
„Upřímně,
Thelvine? Je. Raději bych nepřišel o
beta-testera, ale nejdůležitější je zjistit, proti čemu stojíme, abychom se
mohli probojovat údolím a dostat se do Arunu dříve než ostatní rasy. Kromě
hlídkování našich hranic je všechno ostatní vedlejší,
dokud se nedostaneme ke světovému stromu.
Takže, hodláš odvést svou práci, nebo mám najít nějakou jinou partu zelenáčů,
která to udělá za tebe?“
Thelvin
pořád stál jako kamenný sloup a dlouhou chvíli na Raikoujiho zíral, než mu přehnaně
okatě zasalutoval, otočil se na místě a vydusal ven. Jediné, čím mohl svou nevyslovenou
urážku podtrhnout, bylo, kdyby odpochodoval vojenským krokem. Jakmile se za tím
zabouchly dveře, Raikouji se otočil k nejbližšímu stolu a vzteky
z něj všechno smetl na zem; zvuky rozpadajících se talířů a hrnků téměř přehlušily
jeho zlostné zavrčení.
„Kurva
s tebou, Thelvine,“ zamumlal, když se podíval na nepořádek, který po
místnosti udělal. „Kéž bys taky zavřel kušnu a konečně chcípl.“ Pak si ale
očividně uvědomil, co udělal, a s povzdechem se sehnul, aby posbíral
kousky servisu, které se nerozbily.
A
ocitl se tváří v tvář její kryse schovávající se pod stolem, který právě
vyprázdnil.
Argo
nemohla přimět své zvíře, aby něco řeklo, ale když Raikouji překvapeně a se
znechucením ucuknul, umělá inteligence tvora vydala poplašené zapištění a vystartovala
ke dveřím. Argo se ji pokoušela navést do jistějšího útočiště v hromadě
polštářů vedle pracovního stolu, ale program tvorečka se nastavil do stavu
„panika“ a odmítal ji poslouchat.
Poslední,
co viděla, byl stín Raikoujiho boty nad sebou.
Když
už teď potkal více hráček z jiných frakcí než té jeho, Klein musel
konstatovat, že se opravdu rozhodl hrát za špatnou rasu.
Bylo
těžké vnímat hráčku před ním jako cokoliv jiného než kočku. Jediné zvířecí rysy byly její uši, ocas a tesáky, které byly
stejně vidět, jen když otevřela ústa – zbytek byl 100% lidský, nebo aspoň
lidsky-vypadající. Ale v jejím
případě to bylo hlavně, protože se pohybovala
jako kočka. Její ocas vypadal, že má svou vlastní hlavu, houpal se nebo
opisoval líné kruhy, podle toho, jakou měla zrovna náladu, a její uši byly také
velmi aktivní, otáčely se zdánlivě podvědomě po jakémkoliv zvuku v okolí. V kombinaci
s jejím nevelkým vzrůstem a notnou dávkou půvabu, byl výsledek až bolestivě roztomilý.
Bylo
to příliš brzo, aby se Klein stačil naplno zamilovat, ale strašně moc si přál,
aby v tomhle světě existovaly telefony a mohl jí dát své číslo. Co se
týkalo dívky před ním, jakmile opadl prvotní šok při pohledu na Salamandra,
Impa a Sylfa v jedné skupině, tak v žádném případě nevypadala, že by
na ni udělal kdovíjaký dojem.
„Kéž
bych vám mohla říct, kde je,“ řekla Alicia a rozhodila ruce. „Popravdě ho ani
moc dobře neznám. Viděla jsem ho jednou, dvakrát; nebo aspoň někoho, kdo
odpovídá tomu popisu – měl u sebe luk a lítal v hraniční hlídce.“
„No
skvělé,“ řekl Klein. „To bychom po našem štěstí asi chtěli moc. Teď, když by
nám potkat hlídku pomohlo, jak na
potvoru na žádnou nenarazíme.“
Alicia
se zasmála, otočila se na podpatku a ocas jí opsal ladný oblouk; mávla na
Kleina, aby ji následoval na obrovský most, u jehož paty právě stáli. „Pojďte. Zajdeme
do Freelie a zkusíme se poptat lidí. Někdo ho určitě bude znát… jak že se to
jmenuje?“
„Issin,“
řekl Klein a Kunimittz zároveň, ale jen kapitán gildy pokračoval: „Vážně je to
bezpečné? Bylo by fakt na prd, kdyby nás někdo napadl a my se nemohli bránit.“
„Nemusíte
se bát. Raikouji sice jižní hranice střeží, ale jinak co znám lidi ve městě, když
vás uvidí a nebudete dělat vylomeniny, tak si jenom řeknou, že tu máte práci
nebo jste s někým ve skupině. Ve Freelii to bereme docela v klidu.“
„To
vážně rád slyším,“ řekl Klein a pořádně se mu ulevilo. „Dole u Sylfů to je
docela napjaté.“
Ocas
Cait Sithky vedle něj sebou prudce škubnul: „No, řekla bych, že k tomu
mají dobrý důvod. Podle toho, co mi napsala Sakuya, tak na ně každý den
dorážejí Salamandři.“ Klein jen tak tak zachytil její pohled, když si ho
koutkem oka podezřívavě přeměřila.
„Pardon,“
řekl, „toho jsem se vůbec neúčastnil. Nevybral jsem si zrovna – teda jako ano, vybral jsem si Salamandry, ale to bylo
ještě předtím… vlastně chci říct…“
Alicia
se rozesmála a věnovala mu mnohem přátelštější pohled než předtím: „To je
v pohodě,“ řekla. „Nikdo z nás neměl nejmenší tušení, co přijde, když
jsme si vybírali naše postavy. Vlastně to je spíš naopak, musím tě ocenit, žes
měl ty koule od nich odejít a vydat se hledat své kamarády. To je od tebe fakt
hezké.“
Klein
se nervózně poškrábal na temeni hlavy a pokusil se překousnout rozpaky, do
kterých ho nečekaný kompliment uvedl: „Eh, no, tak znám se s nima už pár
let a byli jsme domluvení, že dáme dohromady naši starou gildu. Nemohl jsem se
na ně přece vykašlat.“
Aliciin
pohled mu dal najevo, že ano, opravdu mohl
– a že byla ráda, že to neudělal.
Když
se jejich křídla konečně doplnila, vnesli se všichni čtyři do vzduchu a
zamířili podél dlouhého mostu, který odděloval Freeliu od pevniny. Z jednoho
konce se dobře moc nedaly odhadnout jeho rozměry, protože v podstatě jen
mizel v dáli, ale ze vzduchu Klein konečně viděl, jak velkolepá stavba to
doopravdy je. Z vody co dvacet metrů vystupovaly masivní bílé kameny,
které mezi sebou držely bytelné dřevěné desky o šířce, že by se na ně vešla tři
auta vedle sebe. A táhl se určitě více než několik kilometrů, dokud se
nenapojil na ostrovní město na horizontu; pohled na něj byl ukázkovým obrazem,
na kterém by se malíři učili, jak funguje perspektiva.
Alicia
byla o něco rychlejší než Klein a jeho kamarádi – určitě protože používala volný let – ale i s jejich omezenou
cestovní rychlostí jim trvalo jen pár desítek minut, než přeletěli celou délku
mostu. Klein nad městem spatřil mnoho zlatavých letových stop, jak Cait Sithové
přelétali sem a tam po mezi ulicemi – protože to byl nejrychlejší způsob
cestování – a občas se některé trojice nebo větší skupiny oddělily a zamířily před
průliv na pevninu, bezpochyby hlídkovat na hranicích nebo plnit jiné úkoly.
„Takže,
Alicio,“ zeptal se Klein, když opatrně přistával nedaleko NPC kováře na ulici,
„vím, že Salamandři mají oheň, Dynamm říkal že Sylfové mají vzduch a Kunimittz
umí temnou magii. Co mají Cait
Sithové?“
„No,
nedostali jsme žádnou výhodu pro hlavní živly, ale máme schopnost ochočovat si různé
moby a používat je jako mazlíčky nebo v boji. Na vyšších úrovních můžeme
dokonce trénovat nestvůry pro ostatní hráče, aby na nich mohli jezdit.“
„Páni,
to zní pěkně užitečně.“
„Když
se s tím člověk umí zacházet, tak jo,“ řekla Alicia, mrkla na něj a škubla
ušima, zatímco se prolétali davem. „Počkej, až budeme mít pár lidí
s pořádnou úrovní krocení tvorů;
je to skvělý zdroj peněz pro celou frakci. A taky specializovaní krotitelé
dokážou docela dobře sólovat, pokud mají silné bojové tvory.“
Dynamm
se zachechtal a klepl Kleina po rameni, aby se k němu otočil: „Hej, Issin nám
o nic žádných mazlíčcích nebo krocení neříkal. Ale těšil se, že bude používat
luk jako v minulé hře, takže by to mohl fakt být ten týpek z hlídek.“
Alicia
přitiskla zamyšleně prst na rty: „Je pravda, že máme lepší zrak než ostatní
rasy. Ale právě proto za nás hraje hodně lidí, které baví lukostřelba, takže to
mohl být opravdu kdokoliv. A vážně se vám ještě neozval?“
Klein
zavrtěl hlavou: „Všichni máme stejná jména, jako používáme ve všech hrách, ale
pokaždé, když mu zkusím poslat zprávu, vrátí se mi to s hláškou, že to
odmítl, nebo tak něco.“
Alicia
se zastavila a svraštila obočí. Při jejím zamyšleném výrazu jí byly vidět
špičaté tesáky, jak se kousala do spodního rtu. „Jo!“ vypískla najednou. „Už to
mám. V nastavení je volba, jestli chceš přijímat zprávy cizích lidí, které
nemáš v přátelích, gildě nebo skupině. A normálně je to vypnuté, vsadím
se, že to jen nepřepnul.“
Klein
se pleskl dlaní do čela a najednou si připadal docela natvrdlý: „To musí být
ono. Mě to někdo hned první den ukázal, jak se to vypíná, a pak jsem úplně zapomněl,
že ta možnost tam vůbec je. Ale tak proč mi nezkusil napsat on? To by mu přece
mělo jít, ne?“
Alicia
pokrčila rameny. „Čijávim. Ale znám někoho, kdo to může zjistit,“ otevřela
herní menu a chvíli se v něm hrabala, než nastavila ruce před sebe a
napsala krátkou zprávu. „Podle mapy to vypadá, že je pořád ještě pěkný kus od
města, ale i tak většinou odpovídá hodně rychle. A ona ví všechno. A co neví, tak může zjistit – za správnou cenu,“ zavřela
obšírným gestem menu, obrátila se k němu s doširoka roztáhnutým
úsměvem a rozverným pohledem v očích. „S tím vším co jste museli cestou
vidět a slyšet, se vsadím, že máte pěknou dávku klepů a informací, které jí
můžete prodat. A proto vám předem radím: až se s Argo setkáte, nic jí
neříkejte předem nebo zdarma. Takhle můžete vyměnit své čerstvé novinky za info
o vašem kamarádovi.“
„Takže
takhle ona funguje…“ Klein zrovna neskákal nadšením z takového
překupnického postoje, zvláště s ohledem na dění ve hře.
„Hej,
nevykládej si to špatně. Argo je super. Mám ji ráda a je to jedna z mých
nejlepších kamarádek. Ale ona prostě žije
informacemi. Řekněte jí, co hledáte, zjistěte, kolik za to chce, a pak se
domluvte, jak ušetříte peníze, když jí místo toho povíte, co jste se dozvěděli
a zaslechli vy. Myslím, že bude zvláště ráda za cokoliv, co jí můžeš povědět o
Gattanu, než´s odešel od Salamandrů.“
Zatímco
se Klein snažil vymyslet, jak může nabídnout nějakou informaci, aniž by ji
přitom prozradil, Alicia se zahleděla někam do strany. „Jé, už je to tady.
Momentík.“
Alicia
rukou zřejmě rozklikla zprávu a začala číst, oči jí běhaje sem a tam. Pak je ale
začala čím dál víc třeštit. „Co si o sobě ten debilní zkur-“
„Něco
se děje?“ zeptal se Klein odevzdaně – už si zvykl počítat s tím, že každé
shledání s dalším kamarádem prostě muselo být dramatické. Líbilo se mu ale
jak na Alicii okamžitě rozpoznal změnu nálady; uši měla stočené dozadu a začala
divoce švihat ocasem sem a tam, až ho to přimělo uvažovat, jestli to bylo něco
vědomého – a v tom případě jak
to dělala – nebo jestli to hra dělala za ni.
„Říkals,
že ten tvůj kamarád se jmenuje Issin, že jo? Ís-sín? Psáno Aj-es-es-aj-en?“
„Přesně
tak,“ potvrdil Klein, když mu Alicia odhláskovala anglická písmena tvořící
jméno jeho kamaráda, a s narůstajícími obavami se zeptal: „Stalo se něco?“
Alicia
ho namísto odpovědi popadla za zápěstí a začala ho táhnout zpátky směrem, odkud
přišli, rozrážeje přitom okolní hráče bezohledně nalevo napravo, než našla několik
metrů volného prostranství. Tam ho konečně pustila, vyvolala svá křídla a pouze
na něj vyštěkla: „Letíme!“
Klein
zaváhal jen na okamžik, aby si ověřil, že Kunimittz a Dynamm jsou hned za ním,
načež vyvolal joystick a vystartoval za Cait Sithkou jak nejrychleji jen mohl. „Můžeš
mi říct, co se sakra děje?“ zavolal na ni, jakmile se dostal dostatečně blízko.
„Ve
zkratce, tvůj kamarád se zapletl to politiky Cait Sithů a je v pořádné kaši.
A pokud se nám podaří prorazit zvukovou bariéru, tak ho možná stihneme dohnat,
než bude pozdě.“
„Pozdě
na co?“ zeptal se Klein, ačkoliv už měl tušení, co přijde.
Alicia
se po něm neohlédla. Zírala upřeně před sebe, uši stočené proti větru.
„Aby
se z něj nestala návnada pro bosse.“
Žádné komentáře:
Okomentovat