7. Kapitola

 

Kapitola Sedmá

Akt 1: Zahájení

„Ačkoliv životy hráče chráněného bezpečnou zónou nemohou nikdy klesnout (s výjimkou souboje v duelu), existují i jiné možnosti boje. Útok, který by chráněného hráče za jiných okolností zranil, je proměněn v kinetickou sílu odpovídající velikosti zranění, které by chráněný hráč utrpěl. A tato energie, plus k tomu přičtená fyzická síla každého zásahu – jinými slovy pocit nárazu – není bezpečnou zónou omezena. Hráči by měli pamatovat, že ačkoliv mohou nechráněné hráče napadnout, aniž by se museli obávat ztráty jediného života, jejich terč má určité možnosti, jak se bránit…“

- Manuál pro Alfheim Online, «boj v bezpečných zónách»

 

    Nebylo to poprvé, co Argo přišla o tvora při aktivovaném propojení smyslů. A nikdy to nebylo nic příjemného. Kromě pochopitelné dezorientace smyslů, která provázela každý přechod mezi jejím avatarem a ochočeným tvorem, byla nejhorší ta náhlost přechodu, když se to stalo kvůli smrti mazlíčka. Hráči, které něco takového utrpěl, hra dokonce na několik chvil udělila status omráčení, než se stačili vzpamatovat z toho náhlého návalu vjemů, který byl nejednou přirovnán ke srážce s autobusem.

    Ale nikdy předtím jí to nezpůsobilo tak ukrutnou bolest. Bylo to poprvé, co Argo od začátku hry pocítila něco, co se podobalo skutečné bolesti ve skutečném světě. Nárazy nebo teplota byly přinejhorším jenom nepříjemné, a zásahy v boji byly cítit jen jako podivné otupělé mravenčení simulované systémem, který podle její teorie skutečnou bolest jen potlačoval nebo jinak rušil. Neměla nejmenší tušení, proč to nyní nezafungovalo nebo co se změnilo – ale pokud se to mělo v budoucnu opakovat, bude muset dávat mnohem větší pozor, až se bude propojovat se svými malými zvědy.

    Další důkaz, že Kayaba nenávidí Cait Sithy, pomyslela si, zatímco sebou křečovitě škubala, stočená do klubíčka ve své skrýši a vší silou tiskla zuby, aby nezačala z plna hrdla křičet bolestí; dokázala to omezit jen na úpěnlivé sténání, které by nemělo být slyšet daleko. Pořád nad sebou cítila zdrcující váhu Raikoujiho boty, když se snesla na její krysu a pak ten odporný pocit, jak se její tělo rozlétlo na všechny strany ve spršce polygonů, než ji systém katapultoval zpátky do jejího avatara jako kdyby ji tam někdo odpálil těžkotonážním kladivem do čela.

    Z  křečovitého stavu na hranici šoku ji dostalo až tlumené pípnutí, kvůli kterému musela otevřít oči a soustředit se svou mysl na něco jiného. Podívala se na blikající ikonku nové zprávy a chytila se jí jako záchranného kruhu v moři. Vědomě na ni obrátila veškerou pozornost, aby přestala myslet na opakované návaly bolesti, které jí jako ozvěna probíhaly celým tělem. Když konečně dokázala uvolnit některé svaly, převalila se na záda a natáhla se roztřeseně nad sebe, aby zprávu otevřela a začala ji pomalu číst.

    «Hej, kočko, mám pro tebe supr story. Poslouchej dobře: Sakuya (pamatuješ si na ni, že?) k nám poslala Salamandra jménem Klein, který sebou má ve skupině Sylfa a Impa a kteří u nás hledají svého Cait Sith kamaráda z IRL. Hej, to zní skoro jako začátek nějakého vtipu, co? Potkaj se Salamandr, Sylf a Imp… no, každopádně, ten Cait se jmenuje Issin nebo tak nějak. Hubený, průměrná výška, krátké hnědé vlasy, nejspíš lučištník. Je možné, že lítá v našich hlídkách. Myslíš, že bys mi mohla pomoct? Klein je docela fešák, aspoň na Sala, a víš přece, jakou mám slabost pro loajální a oddané kluky. ~Allie»

    Argo nevěděla, jestli se má začít rozčilovat nad Alicií, která si chtěla nadbíhat klukovi, zatímco všichni ostatní se zabývali tím, že jsou uvěznění ve hře smrti, nebo být ohromena, jak se problém její kamarádky překrýval s tím, co právě viděla na vlastní – tedy krysí – oči. Alfheim měl možná rozlohu několika desítek tisíců kilometrů čtverečných, ale i tak ten svět byl občas malý a o náhody v něm nebyla nouze. I když v něm bylo desetkrát víc hráčů než v betě.

    Když chtěla sepsat odpověď, ruce se jí tak třásly, že musela gesto několikrát zopakovat, než mohla začít opatrně na virtuální klávesnici ťukat.

    «Tvůj kluk má teda vážný problém. Před chvilkou – než ten šmejd zabil moji krysu – jsem si vyslechla, jak Rai poslal Thelvina s bandou zelenáčů prozkoumat údolního bosse. Jeden z těch hráčů se jmenoval Issin. A Thelvin byl jeden z betařů, kteří ve volbách kandidovali proti Raikovi. A domysli si zbytek. - Argo»

    Se zasténáním vypustila dech, který po celou dobu psaní zadržovala, stiskla Odeslat, a na několik chvil jen tiše ležela se zavřenýma očima. „Raikošku,“ zašeptala, „tak za tohle tě zničím.“

    Potřebovala vyrazit co nejdřív na jih, ale vyřizování korespondence nebylo u konce. Čekala ji ještě jedna konverzace a vůbec se na ni netěšila.

    «Nechej všeho a poslouchej mě. Potřebuju vypsat všechno, co víš o bossovi v Údolí motýlů a potřebuju to OKAMŽITĚ. -Argo»

    Zatímco čekala na odpověď, zavřela znovu oči a napočítala do deseti ve snaze se konečně zbavit zbytkového traumatu z té náhlé ztráty její krysy. Bez ohledu na užitečnost podobných tvorečků, nebo na problémy spojené s náhlým odpojením v případě jejich smrti, byla si moc dobře vědoma, že měla tendence se se svými mazlíčky občas až příliš sbližovat – byly to koneckonců jen moby, neměly ani vlastní umělou inteligenci v tom pravém slova smyslu. Ale přesto občas mívala pocit, že každý z nich měl svou vlastní povahu a jiné kousky osobnosti. Stejně je musela pojmenovávat, aby si v hlavě mohla vést přehled, kde který je.

    Myšlenkový pochod jí vyrušilo až další pípnutí a byla za to ráda z více než jednoho důvodu. Úleva bohužel trvala jen okamžik, než si přečetla obsah zprávy.

    «Taky ti přeji dobrý den, má drahá. Obávám se ale, že budeš muset být trochu specifičtější – o údolním bossovi toho vím vskutku nemálo. Byl jsem koneckonců ve společném raidu obou našich ras, které ho nakonec v beta-testu porazily. A nezapomínej prosím, do jaké pozice mě tímto stavíš. -SR»

    Byla občas škoda, že herní menu nebylo hmatatelné, protože Argo měla chuť do něj začít tlouct pěstí. Místo toho si dala pár vteřin na uklidnění, protože vztek nikdy nikam nevedl. O chvilku později s jasnější hlavou a jistějšími prsty sepsala odpověď za stejnou dobu, jakou jí trvalo zprávu přečíst.

    «Přestaň si vyskakovat, Skarripe. Nemám na to tvoje divadýlko čas a vzhledem k tomu, co tvůj zaměstnavatel udělal všem lidem v téhle hře, tak si s tou svou dohodou o mlčenlivosti můžeš leda tak utřít víš co. Potřebuju co nejdřív podrobnosti o tom bossovi, jinak někdo umře. A víš moc dobře že za dobré info dycky platím nebo vyměním za něco stejně cenného.»

    «Tvé argumenty jsou jako vždy květnatě výřečné. Budiž tedy – výměna. Odpovím ti na všechny otázky ohledně bosse jménem Fellrach the Ravenous. A ty mi na oplátku poskytneš informace stejné hodnoty od tvých zdrojů mezi Salamandry o tom, kam a kdy plánují udeřit příště. -SR»

    Skoro slyšela Skarripův samolibý tón, když si přečetla jeho zprávu nahlas a automaticky ho začala napodobovat. Udělala se jí z toho v puse nepříjemná pachuť. Už v betě to byl vždycky namyšlený blbeček, ale byl pro ni užitečný namyšlený blbeček. Když Kayaba uzamkl všechny hráče v téhle hře smrti, něco se v něm změnilo. Dalo se to skoro sledovat zprávu od zprávy, které si s ním vyměňovala, jak se postupně víc a víc propadá do role, kterou pro Sylfy hrál. Pořád měl v hlavě užitečné informace, ale dostat je z něj znamenalo brodit se záplavou zbytečných žvástů.

    Argo nemusela mít své kontakty, se kterými obchodovala, vyloženě ráda. Ale rozhodně to pomáhalo. Váhala jen na okamžik, než odeslala krátkou odpověď.

    «Platí. Klop.»

 

* * *

 

    Asuna neměla jasnou představu, co se mělo stát v poledne, až Impové přijdou o ochranu bezpečné zóny Paraselu. Pro jistotu ale vypustila jakékoliv plány, které na ten den měla, a rozhodla se s Yuuki uchýlit do bezpečí svého pokoje v hostinci, kde s ní chtěla přečkat onu kritickou hodinu a vydržet, dokud se situace venku neuklidní. Nikdo je zatím neobtěžoval, ale nejeden hráč na Yuuki vrhl nepřátelský nebo podezřívavý pohled a několik z nich ho vztáhlo i na Asunu, která se je ze všech sil snažila oplácet.

    Než se ale schovaly do bezpečí, oběma jim notně zakručeno v břiše a tak se Asuna rozhodla, že by se měli aspoň předem najíst. Zavedla Yuuki do nedaleké NPC čajovny, kde se rozhodla pro jednou trochu rozšoupnout a objednala dva šálky a dva docela drahé dortíky.

    „Nechápu, proč jsou na mě všichni naštvaní,“ řekla Yuuki zahořkle a hřála si obě ruce na šálku čaje před sebou. „Nic jsem jim přece neudělala.“

    „Ne, ty přímo ne,“ řekla Asuna jemně, „ale ostatní neumí rozeznat hráče, kteří jim chtějí ublížit, od těch, kteří se jen přišli schovat před Salamandry, a tak raději podezírají všechny,“ usrkla svého vlastního čaje a ucítila, jak se jí horká tekutina rozlévá do těla a zahání nejistotu, která ji svírala. „Jak ses tu vlastně ocitla, Yuuki? Nemáš někde venku matku nebo otce, kteří si o tebe dělají starosti?“

    Yuuki stiskla šálek čaje tak silně, že se jí roztřásly ruce a Asuna se chvíli bála, aby ho nerozbila. Impka se jí odmítala podívat do tváře. „Nechci o tom mluvit,“ řekla malým hlasem, ze kterého doslova čišel smutek.

    „To nevadí,“ řekla honem Asuna, „ani nemusíš. Ale to znamená, že ses přihlásila do hry úplně sama?“

    Asuna by její drobné zavrtění hlavou téměř přehlédla, kdyby na ni neupírala zrak. „Byla tu se mnou moje… měla jsem tu kamarádku,“ začala, ale na poslední chvíli to změnila, „ale ona… totiž, když na nás Salamandři zaútočili, ona…“

    Ach ne. Asuna se chtěla natáhnout přes stůl a dívku obejmout, ale obě před sebou stále držely šálky s čajem. Yuuki k ní vzhlédla zpod závoje fialových vlasů, které držela stranou jen červená čelenka, kterou měla přes hlavu. „Myslelas to vážně, cos mi řekla?“ zeptala se. „Můžu u tebe zůstat a nebude to nikomu vadit?“

    „To ti slibuju,“ řekla Asuna s divokým návalem odhodlání. „A pokud se tě někdo zkusí napadnout, Yuuki, tak si to s ním vyřídím sama.“ Až když to vyslovila tak si uvědomila, jak pravdivě a rozhodně to myslela: pokud by to bylo potřeba, postavila by se mezi tuto dívku a klidně i samotného Diavela, děj se co děj. Intenzita toho ochranitelského pocitu ji zaskočila – a pokud k sobě byla upřímná, aspoň částečně šlo i o její rozhořčení nad nespravedlivostí celé situace.

    Ale vděčný výraz, se kterým se na ni Yuuki podívala, ji zahřál mnohem lépe než nějaký čaj, kterého se předtím napila. Yuuki zničehonic vyskočila a objala ji a Asuně byl v tu chvíli nějaký rozlitý šálek úplně ukradený.

    „Chtěla bych být jednou stejně silná jako ty,“ zašeptala Yuuki objímajíc svou novou kamarádku.

    Asunu to zaskočilo. Skoro se automaticky ozvala, že se Yuuki pletla a že vůbec nebyla tak silná, jak si myslela. Ale když se podívala dolů a uviděla její fialové oči plné důvěry a naděje, slova jí umřela na jazyku. Tahle holka teď nadevše potřebovala, aby vedle sebe měla někoho silného. Kdo se postará, aby se cítila v bezpečí, kdo jí řekne, že všechno bude dobré, a kdo ji přiměje tomu i věřit. Asuna nikdy neměla mladší sestru, ale v ten okamžik přesně věděla, jaký to musí být pocit – a co by cítila, kdyby Yuuki opravdu byla její mladším sourozencem, uvězněným spolu s ní ve hře smrti.

    Ne, nestačilo, jen aby se cítila v bezpečí. Musela být v bezpečí. A Asuna ji nemohla v jednom kuse hlídat, takže se musela bránit se sama.

    „Tak dobrá,“ řekla konečně Asuna a rozhrnula několik vlasů, které Yuuki spadly do tváře, „naučím tě všechno, co umím. Ale varuju tě, Yuuki, v téhle hře můžeš zesílit jenom bojováním s příšerami. A to znamená chodit tam, kde se vyskytují. Kde jsou i ostatní hráči,“ když to říkala, rozhlédla se kolem sebe; v drobné čajovně, kde seděli, nebyli žádní další hráči, ale oknem na ulici viděla živý ruch města.

    Yuuki zlomek vteřiny opět vypadala jako vystrašená malá holka. Ale ta chvíle rychle pominula, ten strach v ní něco přemohlo a zatvrdilo ji v jejím odhodlání. Asuna tu proměnu doslova viděla probíhat přímo na vlastní oči, když promluvila hlasem zdánlivě o několik let starším: „To je mi jedno,“ řekla a bojovně pozvedla bradu. „Chci být stejně silná jako ty. Chci jít tam, kam půjdeš ty. A tady ve městě už stejně nejsem v bezpečí, že?“

    Asuna se na mladší dívku s úžasem zahleděla. Opravdu ji Yuuki viděla takhle? Byl její výraz jenom odrazem rozhodnosti a odhodlání, které do svého obličeje vnutila sama, aby mladší dívku uklidnila? Opravdu vypadala tak sebejistě, skrývající se za masku vnitřní síly, jako kdyby na sebe hodila kabát o tři čísla větší?

    Objala Yuuki znovu kolem ramen, pevně k sobě přitiskla a chvíli ji jenom hladila po zádech, než ji pustila a postavila se na nohy: „Tak dobrá, Yuuki. Ale jako první ti musíme jít nakoupit vybavení.“

    Yuuki vyskočila nahoru tak rychle, že zakopla o svou židli a málem přepadla dozadu. „Opravdu? A můžu si koupit meč? Opravdu veliký meč?“

    Asuna věděla, že se děti mladšího věku dokáží rychle přizpůsobovat situacím, ale rozdíl mezi Yuukiinou předchozí nesmělostí a nynějším nadšení málem Asunu znovu posadil. Zasmála se a poplácala mladší dívku po hlavě. „Pokud chceš, tak ti klidně koupíme meč, Yuuki. Ale nechtěla bys spíš používat magii? Mohla bys stát vzadu a házet na ně kouzlo za kouzlem z bezpečné vzdálenosti.“

    Yuuki jen zavrtěla hlavou: „Ne-e. Pokud se ani Asuna nebojí bojovat s mečem, tak já taky nebudu. Vsadím se, že se z nás stanou ty největší hrdinky ve hře!“

    Asuna se usmívala, když vyšly spokojeně z čajovny, ruku v ruce: „Jestli opravdu chceš, tak ti nebudu stát v cestě. Budeme partneři napořád, ty a já – bok po boku. A až se odtud jednou dostaneme, tak se můžeme potkat i ve skutečném světě, hm?“

    Čekala, že to udělá Yuuki radost, ale jakmile to vyslovila, její tvář viditelně poklesla, skoro jako kdyby jí řekla, že se nikdy domů nedostanou. „Hm, třeba jo,“ řekla nehlasně po chvíli a něco v jejím hlase znovu zaznělo tím dřívějším smutkem. Ale než se Asuna stačila zeptat, co se stalo, tak se k ní Yuuki otočila se zářivým úsměvem, který mohl být docela dobře i upřímný: „Tak pojď, jdem se podívat na meče!“

    Yuukiino nadšení bylo nakažlivé. Asuna se musela rozesmát, když ji mladší dívka v podstatě odtáhla směrem k obchodní čtvrti a jejich smích se rozléhal široko daleko ulicemi a budovami. I když jejich směrem bylo stále vrháno pár škaredých pohledů, něco v té jejich veselé, bezstarostné náladě, s jakou probíhali ulicemi, rozpustilo většinu té předchozí nepřátelskosti. Nedokázala si představit, že by se někdo podíval na Yuuki a viděl v ní hrozbu.

    Odchod tolika Impských hráčů zanechal na trhu velikou díru – Asuna si ani neuvědomila, kolik obchodníků k té rase patřilo, dokud všichni neodešli. Pořád viděla slušné množství Undínů, kteří prodávali přebytek předmětů z farmení, nebo zbraně, které vykovali, když si trénovali dovednosti, ale celkový výběr byl znatelně užší. Dodávalo to celému tržišti trochu zpustlý dojem – kdyby neviděla ten kontrast před několika hodinami, nejspíš by si toho ani nevšimla.

    Yuuki si zrovna cvičně máchala jedním z nabízených mečů, když k nim z druhé strany tržiště dolehl jakýsi povyk. Asuna slyšela rozhněvaně zvýšené hlasy a zamračila se, jak se čím víc zraků se obracelo směrem k rostoucímu konfliktu.

    „Asuno?“ Yuuki položila zpátky meč, který si zkoušela, a snažila se vyskočit na špičky, aby viděla přes hlavy ostatních – mnohem vyšších – hráčů. „Co se to děje?“

    Asuna zavrtěla hlavou a s rostoucím neklidem se snažila rozeznat, co bylo v jádru hádky. „Nevím,“ řekla, vzala Yuuki za ruku a vedla ji opatrně tím směrem, „ale pojďme to zjistit.“

 

* * *

 

    Kirito měl v plánu vyrazit brzo ráno, ale po těch několika vyčerpávajících posledních dnech si zapomněl před usnutím nastavit budík. V duchu se za takovou chybu nakopl a rozespale se snažil pořádně rozlepit oči, než si všiml blikající ikonky příchozí zprávy – hlášení lorda Undínů pro všechny hráče ve městě.

    Její obsah ho zrovna nenaplnil vřelou chutí se dlouho zdržovat.

    Ne že by nedokázal pochopit důvody pro tak náhlou změnu politiky. Kirito byl toho názoru, že to byla od Diavela zbrklá hloupost, když bez váhání udělil plošně všem Impům v podstatě status «spojence». Ale pokud se nálada ve městě měla začít rychle otáčet proti Impům, mohlo se to přenést na všeobecný strach z jakýchkoliv cizinců a tím pádem na něj – a nedalo se ani zaručit, že by všichni hráči vůbec poznali rozdíl mezi Impem a Sprigganem; mnoho z nich hrálo ALO poprvé. Celá situace se mohla vymknout kontrole a to dost hodně rychle.

    Kirito si v rychlosti prověřil zásoby a vybavení, rozhodnut vyrazit na cestu jak nejdříve to bylo možné, aby nahnal ztracený čas. Když spatřil ukazatel životnosti na jeho Žíhaném meči, unaveně si povzdechl; nehrozilo mu v žádném případě rozbití, ale blížil se polovině a Kirito si nebyl jistý, jestli bude mít příležitost se cestou někde zastavit a nechat si ho opravit, než mu dojde životnost – a rozhodně si nemohl dovolit o něj přijít.

    Pohledy, které na něj čekaly dole v hostinci, když sešel ze svého pokoje, jeho obavy jenom potvrdily. Také si nepříjemně uvědomil, že jakýkoliv Undín kolem něj ho mohl kdykoliv napadnout, aniž by se musel bát odvety – jeho jedinou možností by bylo utíkat, dokud se nedostal za hranice města. Byl si skoro jistý, že by dokázal uletět téměř komukoliv – zvláště pokud by jeho pronásledovatel používal joystick – ale v žádném případě nechtěl zbytečně riskovat svůj život. Nikdo se mu naštěstí do cesty nepostavil a Kirito byl za ten odstup rád.

    Zrovna se mu dokončila oprava meče u NPC kováře, když jeho štěstí konečně vyprchalo. Někdo mu důrazně zaklepal na rameno, a když se otočil, stanul tváří v tvář skupině Undínů se založenýma rukama a nepřátelskými pohledy. Kdyby nad sebou neměl střechu, nejspíš by okamžitě vystartoval a vzal do zaječích, aniž by je nechal říct půl slova. Takhle o tom zatím jenom uvažoval – jedna stěna kovárny byla otevřená směrem na tržiště a mohl tam mít dost místa, aby se mu podařilo utéct. Možná.

    „Co tu ještě pořád pohledáváš?“ zeptal se hráč, který mu poklepal na rameno a jehož zelené oči ho propalovaly z větší blízky, než bylo Kiritovi příjemné. Byl to ještě mladík, možná o rok nebo dva starší než Kirito, což ale pro tuhle situaci nic neznamenalo – meč u jeho pasu dokázal zranit tak jako tak.

    Kirito dělal, co mohl, aby potlačil svůj vlastní hněv a strach, které v něm nyní zápasily, a podíval se druhému hráči zpříma do očí: „Vyřizuju si poslední zakázku a pak docházím. Nebudu vám dělat žádné potíže.“

    „To teda si piš, že nebudeš,“ řekl Undín stojící v pozadí a udělal krok dopředu, čímž zablokoval Kiritovu únikovou cestu. „Tohle je teď naše město – nám se tu na rozdíl od tebe nic stát nemůže. Víš ty vůbec, co to znamená?“

    „Beztak líp jak ty,“ Kirito věděl, že to byla chyba, ještě než poslední slovo opustilo jeho ústa.

    Všechny tři tváře před ním se zakabonily téměř stejným způsobem, až vypadali skoro jako trojčata, navzdory jejích odlišným účesům. Ten nejvíc vepředu, který promluvil jako první, do něj vrazil a odstrčil ho směrem k cihlám kovárny. Kirito cítil, jak ho teplo rozžhaveného uhlí hřeje do zad; za jiných okolností by to mohl být skoro uklidňující pocit.

    „Ty si asi myslíš, že nejsi kdovíjak chytrý, co? A že si na nás můžeš dovolovat, co? Měl ses pakovat už před půl hodinou a teď za to hezky zaplatíš. Myslím, že nám za trest daruješ třeba ten hezký černý meč, co máš na zádech.“

    „Tak to se určitě nestane,“ řekl Kirito nekompromisně a smířil se s tím, že tahle trojce ho nenechá jen tak jít. „Zkusme jiný návrh: Já odejdu. Vy mě necháte projít. A já pak nepoletím přímo na hrad a neřeknu Diavelovi, že mi bráníte v plnění úkolu, na který si mě najal.“

    Jeden z hráčů, znatelně mladší, asi stejného věku jako Kirito, s indigově modrými vlasy, se zatvářil nejistě, ale druzí dva se rozesmáli. „Hezký pokus,“ řekl ten první, očividně vůdce jejich malé partičky. „Ty si myslíš, že ti budeme věřit, že by si náš lord najímal na svou práci Impy? Potom co nám všem napsal, jak se věci mají?“

    „Podle mě to není Imp, Gaitnere,“ řekl chlapec s indigovými vlasy. „Nebyla ta rasa, co má chodit pořád v černém, Spegoni? Nebo tak nějak?“

    „Spriggani,“ přikývl Kirito, aniž by spustil oči z Gaitnera. „Doporučuju poslouchat tvého kamaráda.“

    „To je ještě horší,“ řekl Gaitner a položil ruku na jílec meče, oči nebezpečně přimhouřené. „Impové tu aspoň do dneška měli od našeho lorda povolení zůstávat. Pokud nejsi jeden z nich, tak taky opravdu nemáš co pohledávat. Vsadím se, že jsi špion!“

    „Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš, Gaitnere,“ řekl Kirito s mnohem větším klidem, než ve skutečnosti cítil, a nenápadně upravil své těžiště. Pomalu se kolem nich tvořil dav a začínalo to vypadat, že pokud to takhle půjde dál, situace nevyústí v nic poklidného. „Opravdu si chceš vzít na svědomí vraždu cizího člověka?“

    Gaitner si pohrdlivě odfrkl, ale v očích mu probleskl náznak nejistoty. „Jenom blbečci přece věří těm kecům, že nám Nerve Gear usmaží mozky. Tak nebuď blbý a naval ten meč.“

    Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se čas jakoby téměř zastavil a Kiritovo vnímání se na okamžik prohloubilo, až měl pocit, že si stačí všímat každého cinknutí přezky na zbroji, každého skřípnutí kovových plátů brnění, šustění vlajícího oblečení, jak se hráči kolem něj pomaličku přesouvali. Byl si vědom dokonce jednotlivých ptáků nebo brouků, kteří poletovali venku nad davem pozorovatelů. Aniž by se na ně potřeboval dívat, vnímal výrazy každého hráče okolo, jak celou scénu sledovali se zatajeným dechem, a udělal si dobrý obrázek, kdo se na něj díval se soucitem a kdo sdílel hněv a nenávist jeho útočníků. Zaregistroval i známou tvář té mladé Undínky, kterou předešlého dne zachránil. Stála vedle malé Impky, která vypadal příliš mladá na to, aby ve hře vůbec něco pohledávala. Asuna, tak se jmenovala – a podle jejího výrazu zatím netušila, co si o tomhle sporu má myslet.

    Kirito odvrátil pohled od Gaitnera jenom na dva údery srdce a když se k němu zase vrátil, byly jeho oči stejně tvrdé jako jeho tón, kterým dal najevo své rozhodnutí: „Ne.“

    To slovo protnulo vzduch mezi nimi a zapálilo doutnák na Gaitnerově tváři, která se zamračila jako obloha při letní bouřce, zatímco jeho meč vylétl z pochvy. „Špatná odpověď,“ řekl a vrhl se vpřed s nápřahem svého meče do masivního obouručního seku shora.

    Kirito si byl vědom svých omezených možností. Tady v bezpečné zóně Paraselu nemohly životy Undín jakkoliv klesnout, bez ohledu na to, co všechno by zkusil. Mohl být nejsilnějším hráčem ve hře, třímajícím v ruce legendární zbraň z útrob Yggdrasilu a přesto by žádná jeho více-úderová dovednost neubrala nikomu z hráčů před ním jediný bod života.

    Naproti tomu on žádnou podobnou ochranu neměl.

    Ale ubírání životů nebyl jediný způsob, jak šlo někoho porazit. A Gaitner nepoužil žádnou dovednost, protože si nejspíš myslel, že ani nemusel – jeho útok bylo jen obyčejné švihnutí zbraní a ke všemu zoufale pomalé. Když jeho meč začal klesat, Kiritova ruka bleskově vyletěla k jeho vlastnímu jílci, povytáhl ho asi stopu z pochvy a otočil se přitom na místě a sklopil jedno rameno. Ocel zazvonila o ocel, když Gaitnerovo ostří narazilo od kousku obnaženého Žíhaného meče a jak se zbraň jeho protivníka odrazila zpátky, Kirito svůj meč znovu pustil a nechal sklouznout zpátky do pochvy, zatímco popadl Gaitnerovu útočící paži jednou rukou a jeho opasek druhou. Dokončení Kiritovy otočky a zhoupnutí jeho zad proměnilo Gaitnerův skok v před v nevýhodu, a Kirito využil jeho setrvačnosti a své vlastní Síly, do které už nasypal hezkých pár bodů, aby si soupeřícího hráče přehodil přes rameno a vyklopil ho přímo do rozžhavené pece kovárny, ke které ho předtím trojice natlačila.

    Životy chráněného hráče se možná nemusely snižovat, ale ostatní vjemy stále fungovaly. A Gainter začal ječet, jako kdyby ho na nože brali, když po tváři zahučel mezi do ruda rozpálené uhlíky; nezpůsobovalo mi to žádné zranění ani bolest, ale pálení bylo něco jiného a muselo být nesnesitelné. Navíc neměl dost rozumu, aby se zbavil šoku, uvědomil si, co se stalo, a jednoduše z kovárny vylezl.

    Když vyřídil bezprostřední hrozbu, Kirito se otočil ke druhým dvěma útočníkům. Kluk s indigovými vlasy pomalu couval, ve tváři vyděšený výraz a vypadal, že se snaží něco říct, ale třetí hráč už byl v pohybu, vrazil Kiritovi do pasu a udeřil s ním o okraj výhně, u které stál. Náraz Kirita na okamžik omráčil a v periferním vidění spatřil, jak mu ubyl maličký kousek životů. Chytil svého protivníka za jednu ruku, aby zastavil úder pěstí, který směřoval na jeho tvář a pokoušel se chytit i tu druhou, protože Undín se snažil vytasit dýku. Do toho všeho na pozadí pokračovaly Gaitnerovy vyděšené skřeky, jak se snažil dostat z výhně.

    Pak ale Kirito uslyšel zvuk aktivované schopnosti a na okamžik ho oslepil záblesk fialového světla. Ozval se jakoby zvuk výbuchu, ucítil silné cuknutí, a pak váha na jeho hrudi zničehonic zmizela. Téměř okamžitě následovala kakofonie rachocení a třískání železa o kámen. Když mu mžitky před očima konečně zmizely, Kirito nad sebou spatřil stát známou Undínskou dívku s novým, světle modrým rapírem v ruce a odhodlaným výrazem ve tváři. Obrátil hlavu a našel třetího hráče, který se neúspěšně sbíral z hromady plátů a zbraní, které byly vystavené u stěny, než do nich vletěl.

    „Copak jste se lidi zbláznili?!“ zakřičela Asuna a máchla přes sebou rapírem. „Nic vám přece neudělal! Dejte mu pokoj!“

    Chlapec s indigovými vlasy byl už dávno pryč a útočník, kterého Asuna odhodila, také pomalu mize v davu, který se kolem nich vytvořil. Gaitner se konečně vyhrabal z výhně a ležel stočený u paty kovárny, z  oblečení se mu kouřilo a celý se třásl. Jeho vytřeštěný pohled byl upřený na Kirita: „J-já t-tě z-zabi-ju-ju… za-za-bi-ju…“

    „Měl bys raději jít,“ řekla Asuna Kiritovi aniž by sklonila svou zbraň, „než se zvedne.“

    Kirito nepotřeboval další pobízení; už se stejně zvedal. Okamžik poulil oči na Asunu, na Gaitnera, který se pomalu a roztřeseně zvedal ze země, a zase zpátky na dívku, která mu zachránila život: „Děkuju, já-“

    „Nemusíš,“ řekla, aniž by se k němu otočila. „Teď jsme si kvit.“

    Kirito nebyl zrovna v pozici, aby jí jakkoliv odporoval. Vyběhl třemi kroky ven z kovárny a s vrněním křídel vystartoval do vzduchu.

 

* * *

 

    „Fellrach the Ravenous,“ zavolala na ně Alicia když jejich krátká přestávka skončila a znovu vystartovali.

    „Fe-cožeto?“

    Tím, že se musela dívat, kam letí, Aliciu ušetřilo pokušení obrátit oči v sloup nad Kleinem, zatímco mu pomalu odhláskovala: „Vylovuješ to Felrek t Ravinus. Většina jmen bossů je v angličtině. Tohle znamená Fellrach Hladový. Jmenoval se tak boss v Motýlím údolí v beta-testu a docela to na něj sedí.“

    „A chceš říct, že váš lord poslal Issina, aby s ním šel bojovat?“ zakřičel zpátky Klein pobouřeně. Pokud se Issinovi něco stane…

    „Ano, celou jeho skupinu – nevím kolik jich je, ale mají sebou jednoho zkušeného hráče. Správně by ho měli jen obhlédnout a zase se stáhnout, ale pokud je Rei nevaroval, co je čeká, mohli by se dostat do pořádného maléru.“

    „Tys s ním bojovala? S tím bossem v betě myslím?“

    Alicia zavrtěla hlavou: „Ne, ale slyšela jsem o něm od frontařů, kteří ho porazili. Je to fakt odporný, hnusný mob,“ otočila se k němu za letu, jenom aby se mu na okamžik podívala do očí. „Doufám, že nejsi arachnofob.“

    Strach z pavouků? uvědomil si Klein a zbledl jako stěna. „Prosím tě, řekni mi, že to neznamená, co si myslím.“

    Alicia se zasmála, ale nebyl v tom žádný humor. „Raději se na to připrav, už jsme skoro tam,“ prohnula lehce tělo a zatočila směrem horskému hřebenu na východě. Klein se ohlédl, aby se ujistil, že Kunimittz i Dynamm mu jsou v patách, a následoval ji.

    Když se přiblížili k ústí údolí, které rozdělovalo jinak neprostupný horský masiv, Klein okamžitě pochopil, kde vzalo své jméno. Travnaté pastviny pod nimi začaly přecházet v hustší a květnatější porost a z obou stran masivní průrvy v horách stékaly stovky malých potůčků, často přetnuté vodopády. Dno bylo téměř poseté květinami všech barev a velikostí, tu a tam vystřídané hloučky různě tvarovaných stromů a vše to bylo obsypané záplavou motýlů – a dalších pasivních hmyzích mobů – kteří přelétali z květu na květ, nebo se jednoduše vznášeli na vzdušných proudech. Někteří byli velcí jako Kleinova pěst, ale jiní měli rozpětí jako malá soukromá letadla.

    Na první pohled to vypadalo jako skvělé místo na levlení – žádný z mobů nad sebou neměl červený kurzor, který obvykle znamenal, že se na vás nestvůra vrhla, když jste se na ni jen křivě podívali. Ale Klein tu a tam zaznamenal temná ústí jeskyní, jež napovídaly, že ne všechno v tomto idylickém údolí bylo mírumilovné.

    Alicia nadšeně ukázala před sebe: „Támhle! Jejich letové stopy!“

    Klein mohl napínat zrak, jak chtěl, ale nic neviděl. „Jsi si jistá? Já vidím jen prázdné údolí. Žádný boss, žádná skupina.“

      „Věř mi,“ řekla Alicia. „Mám lepší oči než ty. Musí to být oni. Honem!“ přitiskla ruce k tělu a Klein ucítil tu tlakovou vlnu, kterou za sebou zanechala, jak vystartovala vpřed.

    „Hej, počkej! Já tohle neumím! Počk… sakra. Kunimittzi, Dynamme, letíme, co to dá!“

    Když se řítili dál, Klein začal pomalu rozeznávat žluté letové stopy, o kterých mluvila Alicia – byly ale zatím daleko, daleko před ním. Alicia se zároveň rychle vzdalovala i Kleinovi a jeho kamarádům a měl co dělat, aby ji na obloze stále dokázal najít. Pak se ale zamračil, když zničehonic letové stopy první skupiny zmizely, následované o chvilku později Aliciinou. Nejspíš je stihla včas dohnat, zavolat na ně a teď se všichni zastavili. Když se přiblížil, viděl je už pouhým okem, jak stojí v hloučku ve vzduchu a divoce na sebe gestikulují.

    Ne, ne gestikulují, došlo mu najednou. Házejí sebou. Byl už dost blízko, aby rozeznal, že na jejich pohybech bylo něco špatně; netrvalo dlouho a zaslechl, jak na něj všichni křičí. Alicia mávala jedou rukou, jakoby se ho snažila odehnat.

    Zachránil ho jen nepatrný, sotva viditelný záblesk světla. Za normálních okolností by nad tím jen mávl rukou, pokud by si toho vůbec všiml. Ale v kombinaci s tím, co mu Alicia o bossovi stihla říct, a škubavými pohyby ostatních Cait Sithů, mu to v hlavě všechno zapadlo do sebe a okamžitě zatáhl za joystick, aby zabrzdil a zakřičel na Kunimittze a Dynamma, aby udělali totéž.

    Když se vznášel na místě, tak to hned viděl lépe – tenounká, téměř neviditelná vlákna, která se táhla přes celé údolí křížem krážem, spojená mezi sebou a propletená v jednu masivní síť, která se jen tu a tam zaleskla v odraženém slunečním světle. Cait Sithy nikdo nevaroval a vletěli přímo doprostřed pavučiny.

    „Kleine!“ Issin dokázal jen třeštit oči, jak sebou neúspěšně škubal ve snaze dostat se z pasti s jednou rukou přilepenou k tělu lepivými kousky pavučiny. „U všech bohů, jste to vážně vy, kluci! Dostaňte nás odtud!“ Alicia se s vrčením pokoušela přesekat vlákna ocelovými pařáty, které měla nasazené na zápěstích, ale v očích jí byl vidět strach, jak ji její pokusy jenom dál zamotávaly do pavučiny.

    Kleinova noční můra se mu doslova zhmotnila před očima, zrovna když se chtěl zkusit přiblížit ostatním a nějak jim pomoct. Hluboko dole v údolí, přímo pod středem pavučiny, byla obrovská jáma, ve které se nyní objevily čtyři páry rudých planoucích očí. Všech osm jich patřilo gigantickému hnědému pavoukovi velkému asi jako autobus, který se nyní ze své jeskyně vyhrnul na světlo, odrazil se do vzduchu a překvapivou lehkostí přistál na pavučině, po které okamžitě začal šplhat nahoru. Alicia a několik dalších Cait Sithů začali ječet, když ho spatřili, a Klein cítil, jak se mu srdce propadlo někam do kalhot, když nad mobem vyskočila ne jedna stupnice životů, ale tři.

    Kunimittz byl první, kdo se vzpamatoval. Vyštěkl několik rychlých slabik a z jeho volné ruky vystřelila temně fialová magická koule, která zasáhla pavouka přesně mezi oči; Klein stihl zaregistrovat statusovou ikonku vedle bossových životů, zatímco se nestvůra s pištěním pustila pavučiny a sletěla zase dolů na zem. Neměl v plánu si nechat ujít volnou příležitost, přilétl co nejblíže k Issinovi a pokusil se ho vysekat z pavučin svou šavlí. Vlákna se na ni ale lepila stejně jako na všechno ostatní a nakonec musel použít bojovou schopnost, aby ji uvolnil a nepřišel o zbraň.

    Když se ohlédl po Alicii, uviděl, jak najednou ztuhla a obrátila pohled někam doleva. Natáhla se svou jedinou volnou rukou a udělala něco – vypadalo to, jako kdyby rozklikávala zprávu – a pak na něj najednou zakřičela: „Kleine! Ta pavučina je hořlavá!“

    „Připrav se letět, Issine!“ zavolal na něj Klein a namířil ruku, protože mu okamžitě došlo, co tím Alicia myslela: „Hitto kachi rakun!“

    Kolem Kleina se během zaklínadla rychle shromáždily oranžové světélkující orby, seskupily se do magického symbolu před ním a ztuhly, jakmile kouzlo dořekl. Cítil, jak mu rukou proběhla vlna tepla a pak z konečků jeho prstů vystřelila záplava plamenů, zatímco v rychlosti mávnul rukou ve svislém oválu. Některé plameny sice olízly i jeho kamaráda a ubraly mu zlomek životů a popálily kousky končetin nebo oblečení, ale co bylo hlavní, oheň se rychle od Issina rozeběhl v pramíncích všemi směry a pavučina se doslova vypařila před jeho očima. Klein bleskově sevřel pěst, aby kouzlo ukončil a Issin začal padat dolů, ale ani ne po půl metru se zastavil s aktivními křídly na zádech a vystartoval co nejrychleji od pavučiny.

    Kleinovi spadla čelist. Issin vůbec nepoužil joystick: „No počkej, ty umíš-?“

    „Ukážu ti to pak!“ zakřičel jeho kamarád. „A dík-BACHA!“

    Varování přišlo na poslední chvíli. Klein koutkem oka zaznamenal pohyb a instinktivně hnul na jednu stranu, ohnal se za sebe šavlí a jen tak tak odrazil útok jedné z Fellrachových nohou, která by ho jinak nejspíš probodla skrz na skrz. Každá bossova končetina byla ostrá jako kopí a hned několik z nich se nyní napřáhlo, aby znovu zaútočilo. Ale než se nestvůra stačila pohnout, zableskl se zpoza ní zlatavý paprsek a v jedné z jeho nohou se objevil šíp stvořený ze světla, což ve Fellrachovi vyvolalo další podrážděné zapištění. Kunimittz a Dynamm využili jeho nepozornosti, přilétli až k němu a pustili se mečem a válečnou holí do lítého boje s jeho zbývajícíma nohama.

    Klein věděl, že se mu nedokážou bránit dlouho – ne proti bossovi. Získávali mu jenom čas a modlil se ke všem bohům, aby za to nakonec nezaplatili svými životy. Klein přeletěl k Alicii, která se pořád vzpouzela, škubala sebou a nadávala, jakoby ji snad měla pavučina pustit pro čistou sílu jejího vzteku. „Přestaň se hýbat a připrav se!“ zavolal na ni a znovu pozvedl volnou ruku.

    Alicia na něj nejprve vyvalila oči, ale pak se stočila do klubíčka, jak nejlépe mohla. O vteřinu později z jeho prstů vyletěla další záplava plamenů, která spolykala lepivou pavučinu a rozšířila se v tenounkých modrých plamíncích po jinak téměř neviditelných vláknech, zatímco vězení kolem hráčky se vypařilo v černavém kouři. Alicia nahodila okamžitě křídla, vystartovala od pavučiny a přímo do Kleina nabourala jako při nějakém ragby zápase a pevně se k němu přimkla. Když mu vzápětí vlepila pusu na tvář, málem mu vypadla šavle z ruky. Cait Sithka ale neztrácela čas, odrazila se od něj a vystartovala směrem k bossovi. „Dostaň ven ostatní!“

    To se snadněji řeklo, než udělalo, jak Klein rychle poznal – i když se jeho tři kamarádi a nyní i Alicia pokoušeli ze všech sil bosse zaměstnat, neubírali mu skoro žádné životy a neměli ani jak ho přinutit, aby nechal na pokoji Cait Sithy, kteří byli ještě stále chycení v pavučině; nebyli dost silní, aby si vytrvale udrželi jeho aggro⁽¹⁾. Jeden z nebohých hráčů původní skupiny bolestně zaječel, když se do něj několikrát po sobě zabořily Fellrachovy bodáky a ani další Issinův překvapivě přesný zásah šípem nedokázaly zabránit, aby bossova oběť nevybuchla ve spršku žlutých polygonů, po které zůstal ve vzduchu jenom malý poslední plamen stejné barvy. Výkřiky se ještě nějakou chvíli jako ozvěna odrážely údolím a ne všechny patřily mrtvému hráči.

    Klein se podíval na své herní rozhraní a zaklel. Jeho ohnivá střela nespotřebovávala moc many, ale jen těžko s ní mohl přesně trefovat jedno vlákno po druhém. Ohnivý proud, který použil na osvobození prvních dvou hráčů, měl sice plošný účinek, ale zase mu pokaždé ukousl pěknou dávku MP⁽²⁾ – modrý ukazatel pod jeho životy už nebyl ani z poloviny plný. Otočil se ke svým kamarádům pro pomoc, ale všichni tři společně s Alicií plné ruce práce, aby Fellracha udrželi stranou od ostatních uvězněných hráčů. A jejich vlastní životy šly rychle dolů z toho, jak museli vykrývat jeho rány.

    Měl dost many na osvobození jednoho člověka, maximálně dvou, a před ním byli ještě pořád čtyři lapení Cait Sithové.

    Z momentální nerozhodnosti ho dostal až pár vyděšených výkřiků. Otočil se po zvuku akorát včas, aby viděl Dynamma a Aliciu, které Fellrach odmrštil zadníma nohama, jak v kotoulech a otočkách padají stranou s životy téměř v červeném. Trvalo jim oběma chvilku, než ovládli svá křídla a vyrovnali pád v let, ale aspoň byli mimo nebezpečí.

    Ale to taky znamenalo, že Fellrach byl volný. Nestvůra se bez jediného zaváhání otočila a rozeběhla se po pavučině k hráčům, kteří se stále nemohli hýbat.

    A Klein najednou v záblesku inspirace věděl, co musí udělat. Zvedl levou ruku, začal odříkávat zaklínalo, vystartoval plnou rychlostí dopředu a modlil se, aby to vyšlo.