5. Kapitola

 

Kapitola Pátá

Akt 1: Zahájení

„Každá rasa má své hlavní město, které je považováno jako «bezpečná zóna» pro všechny příslušníky dané rasy (a jakékoliv další rasy s označením «spojenec»), ve které pouze oni nemohou přijít k úhoně. Dále se ve světě nacházejí další města, která nepatří žádné z ras, a tyto jsou «bezpečnou zónou» pro všechny hráče. Jakákoliv jiná lokace, která není specificky uvedená jako «bezpečná zóna», je automaticky považována za «spornou zónu», kde jakýkoliv hráč může být kdykoliv napaden dalším hráčem…“

- Manuál pro Alfheim Online, «bezpečné a sporné zóny»

 

    Pokaždé, když Asuna usnula, tak se jí podařilo zapomenout, že je uvězněna ve hře smrti.

    Ať už to mělo jakýkoliv důvod – popírání reality, zbožné přání, nebo zkrátka jen obrana mysli před zblázněním – její sny se posledních několik dní vyhýbaly všem příšerám, magii, vílám a smrti a namísto toho se jí zdálo o skutečném světě: o domácích úkolech, o neustálém poučování její matky, o nesrozumitelně komplikovaných rozhovorech s otcem, když mluvil o práci, a občas dokonce i o tom otravném klukovi z vedlejší třídy, který na ni neustále dotíral, aby mu dovolila jí dát svůj první polibek. Všechny sny byly náhodné, bez nějakého hlubšího významu, a pokaždé se z nich probouzela s bolestivým uvědoměním, že jakkoliv nepříjemné nebo otravné byly, její nynější realita byla mnohem horší.

    Tentokrát se jí zdálo o matce. Ale nebyla to její typická matka, která nacházela vady na čemkoliv, co Asuna udělala, která jí neustále tlačila, aby se co nejlépe učila a mohla si pak najít správného manžela, a která by jí celou tuhle situaci vyčítala snad do konce života, pokud by někdy z Alfheimu Online unikla. V tomto snu byla Asuna malým dítětem drženým v náručí a když vzhlédla ke své mamince, viděla na její tváři jen bezmeznou lásku.

    Její maminka ji jemně konejšila a polohlasem jí vyprávěla, co všechno ji na tomhle světě čeká a popisovala krásy, na které se může těšit; Asuna si nebyla jistá, jestli to byla slova, které si její podvědomí kdysi zapamatovalo, nebo jenom výplod fantasie, protože si něco takového vždycky přála slyšet. Na tom ale nezáleželo. Byla v bezpečí, chráněna, držena a milována.

    Když se její maminka na chvíli odmlčela, Asuna zavřela s úsměvem oči a nechala se pomalým houpavým pohybem a pocitem naprostého bezpečí ukolébat ke spánku. Drželo se jí to, i když sen začal pomíjet a rozmazaná realita podvědomí byla vystřídána ostřejšími, jasnějšími vjemy skutečného světa. Spolu s tím konejšivým pocitem pohybu vedle sebe stále cítila u sebe něco příjemného a hřejivého. Při poryvu chladivého větru po tváři jí na rukou naskočila husí kůže.

    Pomalu a rozmrzele otevřela oči proti slunečnímu světlu a pokoušela se vybavit, kde to vlastně usnula. Ležela na zádech a nad sebou měla večerní oblohu – ne, tak to nebylo, uvědomila si rychle. Byla nesena. Okamžitě vytřeštila oči naplno a otočila hlavou směrem k chlapci s popelavou kůží a černými vlasy, který se nad ní tyčil; jednou rukou jí držel za záda, druhou měl založenou pod jejími koleny. S každým jeho krokem se zhoupla.

    Asuna začala ječet.

    Mladík nadletěl – doslova nadletěl; slyšela dobře, jak mu zavrněla jeho křídla, když překvapením bezděky odskočil dozadu a téměř ji upustil. Jakmile znovu přistál, praštila ho do ramene a vykřikla: „Kdo jsi zač! Pusť mě na zem! Pusť mě na zem!“

    Chlapcova tvář zrudla a s nejistým pohledem po okolí ze sebe dostal: „Éé, ehm, no, n-nemyslím si, že to je dobrý nápad.“

    „Ale je!“ ječela dál Asuna a tloukla troufalého hráče, kam jen dosáhla – kdyby se mu mohla dostat na hlavu, vlepila by mu několik pohlavků. „Koukej mě pustit, ty úchyláku! Teď hned! Řekla jsem pusť mě!“

    Trhnul sebou, vrhnul na ni rozpolcený pohled a pak pokrčil rameny: „Jak chceš.“

    Asuna se najednou ocitla v ledové vodě a její tělo po hřejivém probuzení divoce protestovali proti takové změně, ačkoliv hladina jí nesahala ani po kolena. Posadila se, prskaje kolem sebe špinavou vodu a bláto a probodla mladíka tak spalujícím pohledem, že by nejspíš automaticky seslala mocné ohnivé zaklínadlo, kdyby na to měla dostatečně vysokou dovednost.

    Chlapec se nervózně poškrábal po hlavě a vypadal, že s něčím uvnitř zuřivě zápasí. Několikrát sebou cuknul, ale neudržel se a vyprskl naplno smíchy, popadaje se za břicho a téměř se mu podlomila kolena.

    Asuna vyskočila vztekle na nohy a natáhla se pro svůj rapír, až se všude kolem rozlétly cákance studené vody. Ale když její prsty nahmátly pouze prázdnotu, obrátila hlavu dolů ke svému pasu a uviděla jen prázdnou pochvu.

    Vzápětí si uvědomila, proč u sebe neměla žádnou zbraň a vzpomínky na poslední hodinu, kterou si pamatovala, se jí náhle vrátily. Cítila, jak jí zrudly tváře, když si uvědomila, že si k ní chlapec nic nekalého nedovoloval – aspoň si tedy myslela, že si nic nedovolil. Přišel jí na pomoc na poslední chvíli, když už jen čekala na smrt, a zničil nestvůru, která by ji jinak zabila.

    A pak jí hodil do vody a začal se jí smát.

    Asuna přinutila své ruce, aby se vrátily do „klidné“ polohy, ale nedokázala uvolnit sevřené pěsti. Probodla svého zachránce dalším pohledem, po kterém bezděky udělal několik kroků dozadu, jakoby čekal, že na něj vypálí kouzlo.

    „Taky jsi mě mohl spustit na nohy,“ zasyčela.

    „Promiň, promiň,“ řekl a hlas se mu lehce chvěl nervozitou, „já jen… no, tlouklas do mě a zdůraznilas, že tě mám pustit teď hned.“

    Podívala se dolů na sebe. Byla promáčená od hlavy k patě, špinavá od bláta a dalších věcí po svém souboji s žábou a tahle poslední koupel jejímu oblečení zrovna nepomohla – ani jí samotné, podle toho, co viděla na svých vlasech. A navíc si všimla, že mokré oblečení se na ni nepříjemně lepilo a docela nemravně odhalovalo její postavu, což jí nahnalo další krev do tváří.

    „Udělals to schválně,“ vyštěkla s novým návalem studu a rozhořčení.

    Mladík si odkašlal a věnoval jí vážný pohled: „Zachránil jsem ti život, tak mimochodem. Neubylo by tě, kdybys projevila trochu vděku.“

    Stále bez sebe vzteky, Asuna se postupně přinutila uvolnit sevřené pěsti a narovnat se. Věnovala mu úklonu – mírnou a krátkou – a procedila skrz zuby, jakoby jí každé slovo způsobovalo bolest: „Děkuju, že jsi mě zachránil.“

    Tím byla tato povinnost vyřešena a rozhlédla se kolem sebe. Krajina kolem byla rovinatější, než co si předtím pamatovala, ale stále nikde neviděla Parasel. „Kde to jsme?“ zeptala se a otočila se k němu. „A co jsi zač?“

    Chlapec se na ni překvapeně podíval: „Éé, myslíš moji rasu? Jsem Spriggan. Naše území je na sever odtud. A co se týče toho, kde jsme…“ ukázal rukou na jeden z pahorků, „kousek od tvého hlavního města – jakmile se dostaneme za támhleten kopec, tak už půjde vidět. I když teď, když jsi při vědomí, bude lepší, když poletíme.“

    „My?“ řekla Asuna. „Já letím domů. A ty mě nebudeš následovat.“

    Nervózně se zasmál a projel si rukou vlasy: „No, ehm, já do Paraselu musím pracovně. Cos vlastně tady v bažině dělala, když nemáš zbraň?“

    „Měla jsem zbraň,“ bránila se Asuna, „ale najednou uprostřed boje… no, udělalo to takovou tu modrou třpytivou věc, jako když zabiješ mob.“

    „Aha, rozbil se ti,“ přikývl chápavě. „Musela mu dojít životnost. Kdy sis ho naposledy nechala opravit?“

    Asuně bylo až nepříjemně jasné, co bude následovat: „Opravit?“

    Chlapec si povzdechl a přejel si rukou po tváři; to gesto v ní vyvolalo mnohem větší stud, než jeho slova: „Musíš si své vybavení nechávat opravovat. Když v inventáři dvakrát klikneš na předmět, ukážou se ti jeho podrobnosti, mimo jiní i jakou má ještě životnost. Čím lepší předmět, tím více vydrží. Tady máš.“

    S posledním slovem otevřel herní menu a chvíli mával rukama ve vzduchu; před Asunou najednou vyskočilo okno s nadpisem Obchod. Když se na něj zadívala, ve spodní části se objevila suma peněz, několik předmětů a vzápětí dotaz, jestli chce obchod přijmout.

    „Nevím, jakou zbraň používáš, ale tady máš peníze, aby sis mohla koupit novou, a pár kousků lehkého brnění, které mi vypadly z mobů cestou sem.“

    Asuně spadla čelist. Neměla nejmenší tušení, jak cenné byly předměty, které jí nabídl, ale ten finanční obnos měl o několik nul víc, než s čím začínala hru. S rudnoucími tvářemi ze sebe dostala: „J-já přece… t-to nejde…“ pak ale podezřívavě přimhouřila oči. „Co za to chceš?“

    „Chci?“ mladík jí věnoval další nechápavý pohled. „Pokud bych za to něco chtěl, tak bych ten obchod neodklikl, dokud bys do něj taky něco nevložila.“

    „Tak to vůbec nemyslím. Nechci, abys mi něco dával a pak za to očekával… nějaké… éééé…“ Asuna nechápala, jak mohl mít tak krátké vedení. Na co čekal, až mu nakreslí obrázek nebo co?

    Natvrdlý hráč ale vzápětí divoce zrudnul a začal nesouhlasně mávat rukama: „N-ne! Tak to vůbec není! J-já j-jen chci… teda, vlastně, nechci, aby se ti něco stalo, snažím se ti jen pomoct!“

    Asuna si ho ještě chvíli ostražitě prohlížela, než se konečně rozhodla, že o svých úmyslech říká pravdu – na nějakého zlosyna vypadal příliš rozpačitě a neohrabaně. Přestala se na něj mračit, klikla na tlačítko Přijmout a odkašlala si: „Děkuju ti. Ehm. Jmenuju se Asuna.“

    „Ki-kirito,“ řekl, ve tváři stále rudý jako rajče.

    „Kikirito?“

    Zavrtěl rychle hlavou: „Ne, jen Kirito. No, ehm, takže… Asuno, hodně štěstí. Raději bych měl letět, ať se dostanu do Paraselu před setměním.“

    Asuna přikývla a marně se pokoušela ze sebe setřepat aspoň nějaké bláto. „Taky se musím vrátit,“ vrhla na Kirita koutkem oka pohled a tón jí opět trochu nabyl na ostrosti. „Neletíme ale společně. Jen náhodou oba cestujeme stejným směrem. Každý zvlášť.“

    Kirito se pousmál, což ji pouze znovu dopálilo: „Samozřejmě.“

* * *

    Klein nevěděl dopředu, co od hlavního města Sylfů čekat, ale pětice hromných věží čnících se vysoko nad okolní lesy – čtyři ve čtverci a pátá nejvyšší uprostřed – ho ohromila. Na tu vzdálenost nedokázal přesně odhadnout rozměry, ale muselo jít o stovky metrů, jak na výšku, tak na délky osmi visutých mostů které spirálové stavby propojovaly mezi sebou a s centrální věží. Zapadající slunce na jejich pozadí jen podtrhovalo jejich majestát a dodávalo jim oslňující vzhled.

    Bylo mu jasné, že jejich přílet v tuhle chvíli z tohoto směru byla jenom souhra náhod, ale měl skoro dojem, jako kdyby se město rozhodlo nezvané hosty ohromit svou nádherou. Přes svištění větru skoro přeslechl tiché zachichotání odněkud zprava nad ním. Když se ohlédl, uviděl tu ženu s dlouhou katanou na zádech, jak si rukou marně zakrývá úsměv. „Tvůj výraz,“ řekla na nevyslovenou otázku, „vypadals jako dítě, které poprvé vešlo do Disneylandu.“

    Klein se raději v rozpacích otočil zpátky a soustředil na to, kam letí, když začal mimoděk zatáčet za svým pohledem. „Je to vážně krása,“ připustil. „Docela si říkám, jestli jsem si nevybral špatnou rasu.“

    Když se mu nedostalo odpovědi, znovu se otočil a uviděl Sylfku, jak ho hloubavě pozoruje. „Co je?“

    „Vůbec nic,“ odpověděla a začala pomalu zatáčet, jak se všichni přiblížili k prostornému balkónu na centrální věži. Klein ji co nejlépe napodobil a ujistil se, že Kinimittz i Dynamm byli těsně za ním.

    „Neřeklas mi, jak se jmenuješ.“

    Klein se musel dívat před sebe, když zahájili přistávací manévr, takže neměl čas sledovat její tvář – ale přísahal by, že se smála, když mu řekla: „Ne, neřekla.“

    Což nebylo zrovna odpověď. „Já jsem Klein. A tohle jsou moji kamarádi, Kunimittz a Dynamm,“ pokynul postupně na oba dva, když všichni bezpečně přistáli na vysunutém ochozu a nechali zmizet své joysticky a křídla.

    Jeho dočasná věznitelka byla očividně z těch zkušenějších hráčů, kteří se naučili volný let: dolétla ani ne metr nad dlažbu balkónu, zastavila se ve vzduchu, strnula svá křídla a uhlazeně se snesla na zem. Její mlčení trvalo dost dlouho na to, aby Klein vzdal naděje na odpověď, ale nakonec se po něm ohlédla přes rameno své elegantní yukaty(1): „Sakuya. Pojďte – čím dříve to vyřídíme, tím rychleji můžete vyrazit dál hledat své kamarády.“

    Jakmile vstoupili do hlavní věže Sylvanu, Klein si jenom potvrdil, že pokud šlo o architekturu, tak Salamandři opravdu žádnou soutěž nevyhráli. Stěny byly z leštěného dřeva a v každém panelu byly dekorativní kresby nebo barevné krystalické mozaiky. Na stropě v pravidelných rozestupech visely lucerny, které celou chodbu osvěcovaly stejnou dech beroucí září, jako slunce venku činilo pro celé město. Věž byla uvnitř tvořená otevřeným prostorem s mnoha patry, táhnoucím se téměř od špičky až dolů a Klein viděl desítky, snad i stovky Sylfů, jak přelétají sem a tam. Mnozí, kteří byli poblíž, se po nich poplašeně otáčeli, než si všimli, že jsou v doprovodu několika ozbrojených Sylfů.

    Když vstoupali ještě několik pater, byli konečně Klein a jeho skupina uvedení do velké kruhové haly s propletenými okny do všech stran. Ve středu místnosti stál Sylf s černo-fialovými vlasy, které vypadaly spíš typické pro Impa, ale v jeho případě ladily se zelenou hakamou⁽²⁾ a zlatě lemovanou kápí, kterou měl na sobě. Obě ruce mu energicky pracovaly ve vzduchu, jako kdyby ve svém herním menu dělal nejméně tři věci najednou, ale když zaregistroval Sakuyu a její společnost, vzhlédl od své práce a po několika posledních ťuknutích mávl rukou a zavřel všechna okna.

    „Sakuyo. Takže o tomhle jsi v té krátké zprávě mluvila. Tvrdíš tedy, že nejde o nájezdovou skupinu?“

    Sakuya postoupila kupředu a uklonila se: „Podle toho, co jsem viděla, tak ne. Neměli jsme žádné hlášení o nepřátelské aktivitě v té oblasti a navíc se…“

    „Navíc se?“ pobídl ji muž – Klein si domyslel, že jde o lorda Sylfů.

    „Nechovali se podezřele,“ řekla nakonec Sakuya. Podívala se přes rameno na Kleina a s kamennou tváří dodala: „Kromě toho, že byli ve špatné části světa.“

    „Jmenuju se Klein. Zastavili jsme se tu, jenom abychom si vyzvedli našeho kamaráda Dynamma,“ ukázal Klein palcem na jmenovaného hráče. „Vážně nekecám, chceme se jen dát dohromady s ostatními kamarády, co se známe ve skutečném světě. Jsme celí nažhavení vyrazit přímo na sever, vypadnout z vašeho území a dál vás neotravovat. Ne že by Sylvan bylo špatné město! Je fakt nádherné. Teda, jako, ta záře a to tak, vážně něco. Ale pro nás to je tak nějak jen zastávka mezi bodem A a B, jestli mi rozumíte.“

    Jak poslouchal Kleinovo blábolení, muž se lehce pousmál: „Myslím, že už chápu, o čem mluvíš, Sakuyo,“ řekl nakonec. „Tenhle opravdu nevypadá na Salamandřího nájezdníka. A říkáš, že nic nenasvědčovalo tomu, že by se zapojili do nějakých šarvátek?“

    Sakuya zavrtěla hlavou: „Vůbec nic, Skarripe. Když jsme na ně narazili, povídali si zrovna o svých kamarádech, jak říkal, a když jsme je požádali, letěli s námi dobrovolně a bez vzpouzení.“

    Mířilas na mě mečem, pomyslel si Klein, ale v pro něj atypickém návalu moudrosti raději držel jazyk za zuby.

    „A chtějí cestovat na sever, ke Cait Sithům?“ zeptal se Skarrip, ruce založené za zády.

    Sakuya přikývla a promluvila, ještě než Klein stačil otevřít pusu: „Pokud jim to dovolíš, ano. Nevidím v tom žádný problém, pokud teda nenatrefí na někoho dalšího, kdo si je splete s nájezdem – ale bylo mi jasné, že budeš raději, když je nejdřív dovedu sem.“

    Skarrip se své podřízené uctivě poklonil a začal přecházet sem a tam před svým stolem – kterého si Klein až teď všiml. „Přesně tak. Udělalas velmi dobře, Sakuyo, nikdy si nemůžeme být jistí, o co se naši nepřátelé pokusí příště. Ten bleskový útok byl… odvážný. A pro Salamandry ve výsledku velmi šťastný. Pokud by se jim nepodařilo nachytat lorda mimo jeho město, tak by je Impové dokázali v úzkých průchodech a jeskyních zadržet, na jak dlouho by chtěli a početní převaha jejich protivníků by přišla vniveč. Nyní ovšem lord Salamandr okusil vítězství, zjistil, že mu zachutnalo a dožaduje se druhé porce. My mu teď ovšem draze ukazujeme, co to znamená porazit celou rasu, když ji nedokáže podetnout překvapením nebo zákeřnými manévry. Lze jen doufat, že ho brzo přestane bavit na nás plýtvat lidmi.“

    Kleinovi ze Skarripova chladného popisu války, při které už bylo ztraceno mnoho životů, naskočila husí kůže – mluvil o tom, jako o tazích na šachovnici a ne o skutečných vraždách skutečných lidí, z nichž Klein přinejmenším jednoho potkal, byť jen nakrátko, a docela si ho i oblíbil. Cítil, jak začíná skřípat zuby, ale snažil se ten okamžitý odpor k hráči před sebou potlačit: „Na koho jiného by tedy podle vás měli lidmi plýtvat?“

    Skarrip pomalu a vážně pokrčil rameny. „Kdo ví? Mé nemalé zdroje potvrdily, že nárůst pohraničních střetů s námi přišel ve stejnou chvíli jako pokles agrese vůči Undínům. Pokud Kibaou zjistí, že ani jednoho ze svých sousedů nedokáže pokořit tak snadno jako Impy, můžeme pouze doufat, že odvrátí svou pozornost od otevřené války a zahledí se na sever, směrem k Yggdrasilu. A až se za měsíc vrátí kontrola nad Everdarkem zpátky Impům a budou si moct zvolit nového lorda, uvidíme, jak se situace vyvine.“

    „Víte toho o dění ve hře opravdu hodně,“ poznamenal Klein.

    Skarrip poklonil hlavou, opět s tím svým mírným úsměvem: „Není to příliš známo mimo tuto místnost, ale zároveň nejde o nějaké tajemství – byl jsem beta-tester. Člověku to dá určitou výhodu.“

    Kleinovi začínal Skarripův okázalý styl mluvy, všeználkovské pózování a hlavně jeho zdánlivá bezohlednost a chlad vůči smrtím ostatních hráčů lézt pěkně na nervy. Odkašlal si, aby si mohl přiložit ruku k puse a skrýt tak své zamračení: „Tak… to je fakt super, pro vás všechny. A nechci nikoho urazit, ale… u Cait Sithů na nás čeká kamarád a nevíme zatím ani, jestli je naživu nebo ne. Takže bychom rádi vyrazili. Chcete nás tu držet?“

    Skarrip zavrtěl hlavou: „Ne, pochopitelně že nyní ne. Sakuyo, vezmi si prosím dva lidi ze svého týmu a doprovoď tyto gentlemany bez meškání přímo na hranici s Cait Sithy. Co si budou počínat poté, už není náš problém,“ mávnul krátce rukou, aby je propustil, a otočil se zpátky ke své židli.

    „Milý týpek,“ řekl Klein monotónně, zatímco se proplétali chodbami zpátky k ochozu, na kterém původně přistáli.

    Sakuya se po Kleinovi otočila s výrazem, když si nedokázal jasně vyložit: „Hádám, že tobě se moc nezalíbil?“

    „Nemám rád lidi, kteří zacházejí s ostatními jako s figurkami na šachovnici. Zvláště ne teď, když vyřazená figurka znamená víc než jen prohraná sázka s kamarádem.“

    „Hm,“ nebyl si příliš jistý, jak si její jednoslabičnou odpověď vyložit. Sakuya dál nic neřekla, dokud vyšli znovu na balkón a do otevřené večerní oblohy. „Řeknu to asi takhle, Kleine: s ohledem na stres a tlak, pod kterým musí být, si zatím vede výborně. Dokázal nás všechny zorganizovat a vybudovat obranu ještě než se Salamandři stačili pořádně zabydlet v Everdarku. A ať už bere své informace od kohokoliv, zatím se ještě nezmýlil.“

    Klein měl dost času přemýšlet nad jejími slovy, zatímco jich všech šest – on, Kunimittz, Dynamm a tříčlenný doprovod Sylfů – letělo na sever, jenom se zastávkami pro křídla. Žádný další konflikt je už naštěstí nezdržel, a když lesy pod nimi začaly pomalu přecházet v louky a pastviny, nad hlavami jim už zářila temná noční obloha plná hvězd. I přesto bylo možné na západním horizontu rozeznat lesk vodní hladiny, která prorokovala nedaleký oceán.

    Sakuya v jednu chvíli – zdánlivě náhodně – na všechny mávla, aby přistáli na vrcholku nedalekého kopce a ukázala na sotva viditelná mihotavá světélka v dáli: „Odtud už je skoro vidět Freelia. Pokud se budete řídit těmi světly, měli byste se tam dostat za pár hodin, podle toho jak často budete odpočívat – ale dávejte pozor, na konci je lepší se držet toho dlouhého mostu, který uvidíte, protože průliv na ostrov lze přeletět jen s plnými křídly a i tak je to těsné. Jste už teď na území Cait Sithů a nemám tušení, jak vážně berou narušení svých hranic, takže buďte připravení na cokoliv.“

    Klein přikývl a pečlivě si každé její slovo ukládal do paměti: „Díkes. Myslím, že odsaď už to zvládneme. Když jsme smíšená trojice skupina, tak už nevypadáme jako útočná četa nějaké rasy a neměli by si nás splést.“

    Sakuya se pousmála a ještě jednou napnula zrak ke vzdálenému městu na horizontu: „ Poslyš, neznám z bety zrovna moc lidí, ale pamatuju si jednu Cait Sithku, se kterou byla na pár výpravách ve skupině, a pamatuju si, že je docela fajn – jmenuje se Alicia Rue. Mám dojem, že jsem ji zahlédla první den v Arunu, takže je určitě ve hře– zkusím jí napsat, třeba vám bude ochotna pomoct.“

    Klein se v odpověď na její nabídku zazubil a vysmekl jí hlubokou poklonu: „Děkuju ti, Sakuyo. Tos nemusela a všichni si toho ceníme. Bylo i fajn, jak ses nás zastala u Skarripa,“ vyvolal své herní menu, ale než operaci dokončil, napadlo ho, že by bylo zdvořilé se zeptat: „Přátelé?“

    Sakuya nehnula ani brvou; nezažádala o přátelství ani ho nijak nevybídla, aby tak učinil sám. Všiml si ale, že v očích jí to pobaveně jiskřilo. „Občas je dobré vědět, kdy se zastavit. A teď mazejte,“ ohnala se lehce pochvou své katany, plácla s ní Kleina po zadku a jeho překvapené nadskočení vyvolalo vlnu smíchu u obou skupin.

    Klein si nevrle promnul svou raněnou důstojnost a než vystartoval na severozápad, ohlédl se naposledy po Sakuye a jejích kamarádech. Zakrývala si ústa dlaní, ale přísahal by, že se křenila.

 

* * *

 

    Argo začínala být hodně rychle přesvědčená, že cesta do Sondrefu byla jednou velkou ztrátou času. Nejenom že se jí nepodařilo najít jakoukoliv informaci o jediném beta-testerovi mezi Púkami – aspoň o žádném, který by neskrýval svou totožnost – ale celkově to vypadalo, že se v hlavním městě rasy v podstatě nic zajímavého nedělo. Začínala až pochybovat, jestli má vůbec cenu si ve městě hledat nějaké kontakty. Na to, že mělo jít o hudebně zaměřenou rasu, tak nikomu okolo ní nebylo ani trochu do zpěvu. Nad celým městem se jakoby vznášel oblak beznaděje a ulice vypadaly téměř opuštěně – Sondref byl stavěn pro tři tisíce hráčů, ale teď to vypadalo, jako kdyby tu byla sotva polovina.

    Nebo možná všichni seděli ve svých pokojích a tiše si zoufali. Podle výrazů a nálady těch několika hráčů, které potkala venku a kteří se aspoň pohybovali, tato možnost vypadala dost pravděpodobně. Skoro nikdo o ni nezavadil ani pohledem, ačkoliv byla jiné rasy a kdokoliv ji mohl napadnout, aniž by se musel obávat odvety.

    Když se najedla v hostinci, promluvila si s několika místními hráči a vyřídila svou korespondenci, rozhodla se, že pokud v tomhle městě chtěla něčeho dosáhnout, musela se přestat skrývat a vstoupit do záře reflektorů. Což bylo v tomto případě téměř doslovné, protože sídlem lorda Púk a jádrem města byl obrovský pestrobarevný stan, který zvenčí vypadal v podstatě jako jeden gigantický cirkus.

    Jakmile ale rozhrnula plátno a vešla dovnitř, bylo to, jakoby vstoupila do jiného světa překypujícího okázalostí a přepychem. Podlaha byla pokrytá složitě vyšívanými koberci a podél všech stěn visely gobelíny hrající všemi barvami; jediná nezakrytá místa, kde byl vidět kámen, byly z bezpečnostních důvodů kotvy pro svítilny a lampy, které vše zalévaly hřejivým světlem. Takhle daleko na severu bylo už venku chladno a Argo příjemnou změnu uvítala.

    Několik prvních místností, do kterých nakoukla, bylo prázdných, ale netrvalo dlouho a rozhrnula závěs do pokoje s mahagonovým pracovním stolem, za kterým seděla hubená světlovlasá žena a mávala kolem sebe rukama způsobem, ve kterém Argo instinktivně rozeznala ovládání jednoho specifického herního menu. Blondýna k Argo nejprve jen krátce vzhlédla a vrátila se zpátky ke své práci, než ztuhla, vytřeštila na ni oči a sáhla po dýce, kterou měla u pasu.

    „Co jsi za– kdo jsi? A co tady chceš?“

    Argo sebou hodila do jednoho z volných křesel v pokoji, natáhla si nohy do druhého, popadla z nedalekého stolku jablko a s ocasem skrčeným přes sebe si stáhla kápi, aby jí bylo vidět do tváře. „´Sem Argo. Obchoduju s informacema. Ty budeš Merifelle?“

    Argo se už dávno naučila, že troufalost dokázala lidi odzbrojit a rozhodit jejich reakce a zaběhnuté myšlenkové pochody mnohem účinněji než facka přes tvář. Žena na ni jen zírala a několikrát naprázdno otevřela pusu, ruku stále na dýce: „Já – ano, jsem Merifelle. Co tady-“

    „Snažím se zjistit, proč se všichni v tomhle městě chovají, jako kdyby se právě vrátili z vlastního pohřbu a zapomněli, že tam měli nechat své tělo? Je to totální depkárna. A ty máš být jejich lord, tak jsem si řekla, že bys něco mohla vědět,“ ukousla si jablka a obrátila obě uši k Merifelle, dávajíc najevo, že jí věnuje plnou pozornost.

    Merifelle na Argo ještě chvíli civěla, ale pak zřejmě dospěla k nějakému rozhodnutí – nebo jí možná došlo, že v její vlastní bezpečné zóně jí Argo neměla jak ublížit. Stiskla rty a sundala konečně ruku z dýky: „Copak to není jasné?“ zeptala se a začala si mnout masivní cop, který měla přehozený přes rameno. „Nikdy se odtud nedostaneme.“

    „Páni, to bylo teda inspirující. Skvělý proslov.“

    Její oči se nebezpečně zableskly: „Jdi se bodnout. Sama jsi slyšela, jaké jsou podmínky na únik z téhle hry – probojovat se světovým stromem, nebo být jedním ze dvou spojenců rasy, která to dokáže,“ kysele se zasmála. „A kolik lidí myslíš, že bude chtít za spojence zrovna Púky?“

    Logika takového fatalismu Argo ohromila. Pravda, samotnou jí už dříve něco takového napadlo, ale odrovnal ji fakt, že to takhle na rovinu řekla lord rasy – člověk, který je měl sjednotit, inspirovat a reprezentovat. Pokud i ona propadla takovému myšlení, tak se nebylo co divit, že celé město se chovalo jako horda zombíků.

    Argo dožvýkala sousto, polkla a pokynula jablkem směrem nahoru: „Možná to není jediná cesta ven.“

    „To si piš, že vím i o té další cestě ven,“ řekla Merifelle dutým, prázdným hlasem. „Znám docela dost lidí, kteří se tam vydali.“

    Argo si zakázala pro tuto chvíli uvažovat, co tím myslela: „Já mluvím o cestě do skutečného světa. O způsobu, kterým se postupně můžeme dostat ven všichni.“

    Záblesk naděje v očích hráčky bylo téměř až bolestivé sledovat. „Lžeš.“

    „Neznáš mě, takže ti to protentokrát prominu. V betě se mi říkali Krysa. Byla jsem zdrojem informací pro úplně všechny. Pokuds něco potřebovala vědět, zeptala ses Argo. A tady je to teď stejné, jen se to k tobě ´eště nedoneslo. Takže poslouchej,“ uhryzla poslední kus jablka, podívala se na ohryzek a s pokrčením ramen ho hodila přes rameno. „Pamatuješ si, co Kayaba říkal? Co přesně říkal?“

    Když Merifelle zavrtěla hlavou, Argo začala z hlavy doslovně citovat ten takzvaný 'úvod' do hry: „«Jediný způsob, jak ze hry můžete uniknout, je proletěl portálem, který se před chvílí otevřel nad stromem Yggdrasil – a k němu se dostanete jedině tak, že se probojujete labyrintem světového stromu a porazíte posledního bosse, který na vás čeká na vrcholku. Ten, kdo mu zasadí poslední ránu, získá přízeň Velekrále Oberona, který pak rase daného hráče, a dvěma dalším rasám, označeným jako spojenci, udělí neomezený let.» Takhle přesně to řekl. Doslova.“

    Merifelle zbledla jako stěna, když znovu slyšela osudová slova, která nebyla až tak daleko v minulosti. „No a? To přece znamená, že jsme totálně v háji.“

    Argo na Merifelle bez mrkání zírala. Dokázala to vydržet podstatě jak dlouho potřebovala a věděla moc dobře, jak to lidi znervózňovalo: „Slova jsou tak trochu můj obor. A Kayaba podle mě dával hodně pozor, jak to řekl. Slyšelas tam někde taková slůvka jako první nebo jediný? Nebo něco o tom, že by se finální boss znovu neobjevil a že by ho nešlo porazit vícekrát?“

    Merifelle musela konečně sklopit pohled. „Co tím chceš říct?“

    Jedno z jejích uší sebou cuklo, aby zahnalo otravný hmyz: „Uvažuj o tom a počítej. Devět ras. Tři proletí portálem. Zbyde jich tu šest. Tři další se probojujou nahoru a splní hlavní úkol. Odletí. A zůstanou tu jen tři, které to celé udělají jako ještě jednou a naposled.“

    Lord Púk na ni dokázala jen zírat s otevřenou pusou. „Chci tím říct, že podle mě se můžeme dostat domů všichni – ale nejdřív se musíme probojovat Yggdrasilem a to bude chvíli trvat a budeme k tomu potřebovat každého hráče. Takže prosím tě přestaň trucovat v koutě, jako nějaké pětileté děcko, kterému máma sebrala oblíbenou hračku a zkus udělat něco užitečného pro ty lidi, kteří na tebe spoléhají – a taky pro mě. Hm-mm-a?“

    Po jejím proslovu následovalo dlouhé, hluboké ticho. Plápolavé světlo z olejových lamp se třpytilo v odlesku na slzách, které stékaly Merifelle po tvářích. „Co pro tebe můžu udělat?“ zašeptala, zatímco jí kanuly po bradě a kapaly dolů od klína na křečovitě sepjaté ruce.

    Argo sundala konečně nohy z druhého křesla a naklonila se k lordovi. „Potřebuju, abys se mnou zůstala v kontaktu a dávala mi vědět, co se tu děje, jak se tví lidé levlují, jestli na vás někdo neútočí a tak podobně. Za každou novou zprávu ti zaplatím a čím užitečnější info, tím lépe platím. A pokud budeš něco potřebovat vědět ty – herní systémy, úkoly, co se děje ve světě – tak ti to můžu prodat. A občas ti dohodím nějakou práci, která se pro Púky bude hodit,“ zvedla se ze židle a trochu zaváhala. „Taky doporučuju kontaktovat sousedy a zkusit se domluvit na nějakém spojenectví.“

    Merifelle se zhluboka, třaslavě nadechla a přikývla: „Zkusím s tím něco udělat.“

    Argo se zastavila s rukou na rozhrnutém závěsu, který vedl do chodby směrem ven, a aniž by se otočila, dodala: „Nezkoušej. Udělej.“

 

* * *

 

    Jakmile se Kirito s Asunou vznesli, cesta do Paraselu netrvala dlouho. I když letěli oba v podstatě po rovné přímce, Kirito si rychle všiml, že se na něj mladá Undínka odmítala jen podívat, kromě okamžiků, kdy se jejich letové trasy začaly trochu přibližovat, na což reagovala popuzeným pohledem a okázalým odkloněním kurzu na opačnou stranu. Když to udělala podruhé, Kirito obrátil oči v sloup a začal se trochu předvádět, kličkovat a manévrovat způsobem, jaký běžný hráč s joystickem – například ona – nemohl nikdy napodobit.

    Její mínění o něm to očividně nezlepšilo, ale Kiritovi to stejně trochu zvedlo náladu.

    Když se konečně přiblížili k Paraselu natolik, že mohli rozeznat jednotlivé kanály a mosty oddělující jednotlivé městské části, Kirito na ni zavolal: „Prosím tě, Asuno.“

    Věnovala mu obezřetný pohled, zatímco pomalu klesali: „Co chceš?“

    „Neuraz se prosím, ale doletěla bys se mnou až k hlavnímu hradu?“ když okamžitě otevřela ústa, Kirito – předpokládaje protest – honem dodal: „Nerad bych způsobil nějaké nedorozumění a nechal se napadnout přehnaně bdělým strážným. Pokud budeš se mnou, nebude to vypadat, že jsem nějaký špion nebo tak něco.“

    Asuna se po něm podívala způsobem, který hol, přiměl vážně pochybovat o úspěchu své prosby, a otočila zpátky před sebe. Neodpověděla, ale zároveň ani nezměnila kurz a stále mířila k hlavnímu hradu.

    Netrvalo dlouho a oba dva se snášeli na nádvoří hned za hlavní bránou; Asuna se zastavila a opatrně snesla, zatímco Kirito přešel plynule z letu v lehký poklus. Před nedalekou okrasnou fontánou v podobně vyskakujícího delfína stáli tři ozbrojení Undínové a když si ho jeden z nich všiml, vytřeštil oči a honem poklepal dalšího z nich – v plátovém brnění – po rameni.

    „Omlouvám se, že ruším,“ řekl Kirito, jakmile byl na doslech. „Hledám vašeho lorda a mám pro něj zprávu. Můžete mi prosím říct, kde bych ho našel?“

    Muž ve zbroji věnoval zablácené, promočené Asuně znepokojený pohled a pak se otočil zpátky ke Kiritovi: „Já jsem Diavel a stojím v čele Undínů. Vítej v našem městě. Neseš mi odpověď od lorda Sprigganů?“

    Kirito měl během cesty na jih dost času si pečlivě rozmyslet, co přesně chtěl nebo nechtěl říct a jak to hodlal podat. Protože technicky vzato nepocházela jeho zpráva přímo z úst Yoshihary, tak namísto kývnutí jednoduše začal mluvit a nechal Diavela, aby si domyslel, co chtěl: „Spriggani jsou vám nakloněni, ale zdráhají se zapojovat do války přímo a rozšiřovat tak konflikt. Nicméně pokud Salamandři zaútočí v plné síle, dejte vědět.“

    Diavel si povzdechl a podíval se po jednom ze svých pobočníků, který pokrčil rameny.

    „Já to říkal,“ odpověděl svému lordovi.

    „Méně než v co jsem doufal, ale více než jsem očekával,“ řekl Diavel a také pokrčil rameny. „Znamená to, že dveře jsou stále otevřeny. S tím můžeme pracovat,“ otočil se znovu k Asuně a zbídačelému stavu jejího oblečení a jí samotné; v jeho hlase byla slyšet opatrná starostlivost: „Jsi v pořádku, Asuno? Vypadáš, že máš za sebou těžký den.“

    Asuna přikývla a znovu se – neúspěšně – pokusila oklepat bláto a špínu ze svého oblečení, jako kdyby její ruce byly čistější: „Zaútočila jsem na silnou příšeru a rozbila se mi zbraň, ale nic se mi nestalo,“ po chvíli mlčení dodala zdráhavě, „hlavně díky němu.“ Kirito rozpačitě přešlápl.

    „Opravdu?“ Diavel si ho přeměřil pohledem, jako kdyby ho najednou vnímal v jiném světle: „To mě překvapuješ. Jsem rád, že i někdo jiný je schopen se zbavit těch umělých hranic, které mezi nás vnutil Kayaba, a riskovat život pro hráče jiné frakce. Jsme ti hluboce vděčný, Spriggane – Asuna je nám všem velmi drahá a neměla být venku samotná.“

    Asunin výraz potemněl způsobem, který Kirito – navzdor tomu že ji znal teprve chvilku – už velmi dobře rozpoznal. Bylo příjemné sledovat, když byl pro změnu terčem někdo jiný než on a musel se nad tím pousmát. „Nejsem žádné dítě, Diaveli. A dokud jsem nepřišla o svůj rapír, měla jsem vše pod kontrolou.“

    Diavel se mírně uklonil: „Samozřejmě. Odpusť mi. Přesto bych ti ale doporučil umýt se a odpočinout si?“ Asuna s nasupeným odfrknutím vystartovala do vzduchu a lord Undín se otočil ke Kiritovi s další poklonou: „Ještě jednou ti děkuji – jak za zprávu od tvého lorda, tak za záchranu jedné z mých lidí. Vyřiď prosím tvému lordovi, že vaši lidé mohou volně procházet územím a městem Undínů, pokud se budou chovat slušně a nerozpoutávat konflikty,“ když Kirito přikývl, pokračoval. „Smím se tě zeptat na jméno, abych ti nemusel říkat Spriggane?“

    „Kirito. Sólový hráč.“

    V Diavelových očích něco na okamžik zablesklo – poznání? – ale stejně rychle to zase pominulo: „Rád bych ti nějak poděkoval za to, cos udělal pro Asunu. Kam máš v plánu zamířit nyní?“

    Vzhledem k tomu, že Kirito se nehodlal podělit o celý svůj letový plán s tímto hráčem, odpověděl jen nepřímo a mlhavě. „Nechat si zaplatit za doručení téhle zprávy. A pak nejspíš levlovat, jako všichni ostatní.“

    „Takže tohle byla placená práce? Ne pověření tvého lorda?“

    Kirito pokrčil rameny. „Říkal jsem, že hraju sólo. Ber mě třeba jako žoldáka.“

    „Jsi opravdu Spriggan do morku kostí,“ Diavelův úsměv byl vědoucí, jakoby si udělal velmi dobrou představu o tom, jaké hráče lákala černě oděná rasa.

    „Jak jsem řekl,“ Kirito ale zaváhal a pak dodal: „Pokud se mi ale chceš odvděčit, neznáš náhodou nějakého hráče s kovotepectvím na slušné úrovni?“

    Diavel zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne. Neuplynul ani týden a kování zbraní není Undínská specialita. Na to máš nejlepší najít si Leprikóna,“ podíval se přes Kiritovo rameno a pochvalně zamručel. „To je vážně hezký meč. Naprosto chápu, že ho nechceš svěřit jen tak obyčejnému NPC řemeslníkovi.“

    Celý rozhovor zaběhl až nebezpečně blízko skutečnosti, že Kirito byl beta-tester, což nechtěl zrovna dvakrát rozšiřovat. Byl si téměř jistý, že Diavel byl také jedném, protože okamžitě poznal Žíhaný meč a řekl pád dalších věcí, které to naznačovaly – Kirito ho ale podle jména nepoznával. „No, pokud to bude všechno…“

    „Ještě moment,“ řekl honem Diavel. „Pokud si tě můžu najmout, udělal bys pro mě něco?“

    Kirito na něj vrhnul vážný pohled: „Záleží co. Odmítám pro vás zabíjet jiné hráče.“

    Diavel zavrtěl hlavou a obrátil obě ruce dlaněmi vzhůru. „Kdepak, nic takového. Ale pokud míříš na území Leprikónů, aby sis nechal vylepšit meč, tak bych byl rád, kdybys jim vyřídil mé pozdravy a nabídl vzájemnou podporu ve válce se Salamandry – a taky otevřel cestu dalšímu jednání s jejich vůdcem ohledně výměny léčitelů za kovařinu.“

    Jinými slovy, další práce pro kurýra. Což byla sice nuda, ale když tím směrem stejně letěl, tak si za to mohl nechat klidně zaplatit – služby, které na severu hledal, byly drahé. „Je to daleká a nebezpečná cesta. Čtyři tisíce. Půlka teď a půlka až se vrátím s jejich odpovědí – bez ohledu na to, co řeknou.“

    „Co si to dovo-“ jeden z Diavelových pobočníků, který dosud stál tiše v pozadí, rozhořčeně vykrčil kupředu.

    Diavel ho zastavil mávnutím ruky. „Klid, Jahalo. To je rozumná cena,“ otevřel herní menu a vyvolal okno pro obchod mezi hráči; Kirito vzápětí spokojeně přikývl a kliknul na Přijmout. „Hodně štěstí, Kirito. Salamandři podnikají výpady na naše území, jako kdyby hledali cestu pro invazi. Pro dnešek to vypadá, že se stáhli, ale zatím nevím proč – nebo jak dlouho to-“

    „Pane! Lorde!“ volání přicházelo od Undína v lehké zbroji průzkumníka, který se snesl z nebe s rukou na joysticku a zkušeně přešel z letu na přistání. Když ovšem Kirito spatřil jeho výraz, svraštil obočí a probudil se v něm zlověstný pocit.

    Diavel nevypadal o moc nadšeněji. Vrhl krátký pohled na hráče jménem Jahala, který se spolu s ním vydal vstříc navrátivšímu se Undínovi. „Co se děje, Laffo? Vpadáš, jako kdyby-“

    Bylo to známkou vážnosti situace, že zvěd Diavelovi bez váhání skočil do řeči. A jeho slova to jen potvrdila: „Pane, byla to vražda. A podle svědků to udělal Imp.“

Předchozí kapitola - Zpět na přehled - Další kapitola