Akt 1
Kapitola První
Předslovo autora:
Děkuji, že jste se rozhodli začít číst Vílí tanec smrti. Není to jen náhoda, že jsem první kapitolu publikoval 6. listopadu 2012, tedy na den přesně deset let před startem fiktivním hry Sword Art Online. Přišlo mi to jako docela dobrý den, kdy zahájit můj „restart“ celého SAO.
Tato fanfikce pracuje s předpokladem, že Kayaba si v mládí oblíbil norskou mytologii, na rozdíl od mečů a seker, a tím pádem vyvinul svou hru jako ALO (Alfheim Online), než SAO které známe, a uzavřel do Hry Smrti 20 000 hráčů. Pokud nevíte, co je to ALO, tak jste asi neviděli anime po čtrnácté epizodě, nebo jste nečetli žádnou z knížek arky Vílí tanec – což vám vřele doporučuji jít ihned napravit, abyste měli co nejvíce z tohoto příběhu a vyhnuli se spoilerům, ačkoliv děj VTS se bude ubírat znatelně jiným směrem, než SAO a ALO, které znáte.
Mnoho rozdílů mezi tímto světem a hlavním SAO najdete sami v průběhu čtení, ale abych se předem vyhnul zmatkům nebo nedorozuměním ohledně vašich předpokladů, tak to napíšu raději teď: tento svět není čisté ALO, jako ho znáte z původního příběhu. Asi nejlépe bych ho dokázal popsat, že jde (víceméně) o směs herních mechanik ze SAO a ALO, s rozdělením hráčů do devíti ras jako v ALO.
Pokud obě fiktivní hry znáte velmi dobře, a všimnete se něčeho, u čeho vás hned napadne: „Tohle přece v SAO/ALO nebylo!“, tak prosím pamatujte na to, že jde příběh z alternativního světa, a odlišnost či nesrovnalost je pravděpodobně úmyslná – docela si zakládám na tom, jak detailně si své psaní promýšlím a plánuju, a jak moc si dávám záležet na budování světa. Upřímně doufám, že vás výsledek bude bavit.
Předslovo překladatele:
Rád někdy řeknu i více, ale pro začátek k překládání. Svět Vílího tance smrti je plný cizojazyčných pojmů, které bohužel v češtině nemají obdoby; ať už jde o severskou nebo keltskou mytologii, občasná japonská slova, nebo anglické herní pojmy, které by se jinak musely nahrazovat celými souvětími. Ne všechny budu překládat – některé zkrátka nejdou, jiné by zněly hloupě – ale budu se je snažit všechny vysvětlit vždy dole na konci kapitoly, nebo nechám postavy, aby to udělaly za mě ;-)
Nelekejte se, zpočátku toho možná bude víc, ale to jen aby mohl opravdu každý čtenář pochopit, o co jde.
Akt 1: Zahájení
„Alfheim Online je sice jenom hra, ale vy ji nehrajete – vy ji žijete.“
-Akihiko Kayaba, rozhovor ze dne 24/10/22
6. listopad 2022
Čtrnáctiletý Kazuto Kirigaya se s úsměvem natáhl přes svůj stůl, aby vypnul televizi. V náhlém tichu, které se v místnosti rozlehlo, jakoby ještě zněly poslední slova zpravodajského pořadu, který se věnoval spouštění světově první MMORPG(1) ve Virtuální Realitě, jménem Alfheim Online. Stejně ho poslouchal jen napůl ucha, většina jeho pozornosti byla soustředěna na stolní počítač, kde si procházel sociální média a fóra, zabývající se technologií Fulldive(2), ve snaze i na poslední chvíli najít nějaké nové informace. Televizi sledoval naplno, pouze když dávali živý rozhovor s Akihiko Kayabou – géniem, který stál za zrodem Virtuální technologie Nerve Gear(3) a hry Alfheim Online.
Ale hodiny ukazovaly 12:58 japonského standartního času a to znamenalo, že už zbývaly jen dvě minuty, než mohl konečně začít tu hru hrát.
Kazuto pozvolna vypnul počítač a ještě jednou přelétl svůj pokoj pohledem, aby se ujistil, že svačina i pití byly hned na dosah postele a se nemusel potom odpojit na dlouho, až ho k tomu přinutí základní tělesné potřeby. Naposledy se napil z lahve s vodou, posadil se na postel a vzal do rukou masivní přilbu Nerve Gear, která brzo umožní jeho mozku vstoupit do zcela virtuálního světa.
Pokud by se Kazuto více zaobíral děvčaty jeho věku a ne videohrami a komplikovanými programovými algoritmy, možná by se trochu zastyděl, s jakou něžností pohladil povrh helmy, téměř jako kdyby v náruči držel svou milenku. Ale svým způsobem to dávalo smysl: během posledních dvou měsíců, kdy bylo ALO v omezeném beta-testu, strávil mnohem více času s touto přilbou, než se se svou vlastní rodinou. Po tak dlouhé době strávené v Alfheimu mu svět víl a magie připadal téměř skutečnější, než realita, kde jeho tělo žilo a dýchalo. V Alfheimu byl zcela volný – neomezovaly ho žádné zákony reálného světa. V Alfheimu mu stačila jen křídla na zádech a dobrý meč v ruce.
Čas nadešel. Kazuto si nasadil Nerve Gear na hlavu, lehnul si na postel a uvelebil se. Uvnitř helmy byl malý displej, který zobrazoval důležité informace, jako stav baterie a napojení na síť a také hodiny. Na ně se nyní upíral pohledem, zatímco odtikávaly vteřiny do 13:00.
Ve 12:59:59 se Kazutova tvář protáhla v natěšený úsměv a vyslovil povel, kterým zahájil proces spojení, a vzápětí se veškeré vjemy z jeho pokoje vytratily, nahrazeny virtuální smysly herních procesů.
V Japonsku bylo jedním z oblíbených způsobů, jak si vytvořit přezdívku, spojení křestního jména a příjmení – což byla ostatně klasická metoda jak vytvořit zkratek celkově. Takže když se systém Kazuta zeptal, aby zadal své uživatelské jméno, použil to stejné, které měl při beta-testu: první dvě slabiky svého příjmení, zakončené poslední slabikou křestního jména.
K-I-R-I-T-O, naťukal latinskými písmeny namísto japonských znaků na virtuální klávesnici, která se před ním vznášela v úvodní místnosti ALO. Když pak zadal i heslo, hra ho zaskočila dotazem, jestli chce nahrát data ze své postavy z beta-testu. Kirito byl pod dojmem, že před začátkem plné hry ne měly všechny účty z bety vynulovat a proto nechápal, že by mu dovolili nechat si úrovně a vybavení, které stihl za ty dva měsíce nasbírat.
Po chvilce váhání ale nabídku přijal. Bylo to možná trochu nefér, podle toho jak moc věcí mu dovolili přenést ze starého účtu – ale s ohledem na vysokou obtížnost hry vítal i sebemenší výhodu. A i kdyby nic, tak mu to aspoň ušetří zdlouhavý proces vybírání rasy a úpravy vzhledu. Některé účesy a určtité barvy kůže byly omezeny pro specifické rasy, ale jinak bylo možné manipulovat s téměř každým rysem tváře či tvarem těla jak se komu zlíbilo; samozřejmě v rámci rozumných mezí.
Kirito na začátku beta-testu zkoušel různé rasy – kmen Salamandrů byl velmi populární, protože měli bonusy ke většině zbraní a vrozenou ohnivou magii. Taky ho odrovnalo, kolik lidí chtělo hrát drobnou kočkoidní rasu jménem Cait Sith(4). Ale netrvalo dlouho, aby ze všech nejvíc oblíbil rasu Sprigganů, který byla poměrově nejméně početná. Důvodů bylo mnoho, ovšem musel si trochu nedobrovolně připustit, že jedním z hlavních bylo jeho zalíbení v jejich popelavé kůži a hlavně v černých barvách, které tvořily většinu jejich oblečení a výbavy.
A měl štěstí, protože hra přeskočila jak obrovské kolo, na kterém si hráči vybírali rasu, tak rozsáhlé menu s možnostmi úpravy vzhledu. Bylo možné nechat si tvář a tělo náhodně vygenerovat, ale to bylo Kiritovi proti srsti – na svém charakteru strávil několik hodin, aby ho vymodeloval do podoby svého oblíbeného hrdiny z mangy.
Úvodní místnost se rozplynula do tmy, a ta se vzápětí proměnila v šero, které člověk vidí, když má za dne zavřené oči. Zároveň se přidalo mumlání a ruch, který přešel z tlumného šumu do halasu, který byl všude kolem něj.
Kirito otevřel oči a poprvé po měsíci spatřil virtuální svět Alfheim, a když se podíval dolů, uviděl snědé ruce v černém oblečení svého avatara, jehož tělo stálo uprostřed obrovského náměstí. Nemohl si nijak ověřit svou tvář, ale všechno ostatní bylo přesně tak, jak si pamatoval, kromě předmětů které předtím měl u sebe – nyní byl vybaven pouze startovním vybavením. Natáhl první dva prsty své levé ruky a opsal jimi ve vzduchu před sebou vertikální čáru; když se vzápětí před ním s jemným pípnutím otevřelo herní menu, spokojeně zamručel.
Hned první pohled na hlavní status potvrdil jeho podezření: byl znovu na první úrovni, a ačkoliv měl dvě startovní kouzla, které Spriggani měli dostat na začátku, a obě dovednosti které si původně vybral, všechno bylo vrácené na stav 1 z 1000, což znamenalo, že byl úplný začátečník. Bude mu trvat celé měsíce levelování, než se dostane tam, kde skončil před vymazáním.
Povzdechl si, ale nebylo v tom moc smutku – ani nečekal, že by mu dovolili nechat si věci z beta-testu, a aspoň mu to ušetřilo tu hodinu, kterou by jinak určitě strávil snahou udělat svou novou postavu přesně tak, jak vypadala ta předchozí.
Kirito mávnutím ruky zrušil své menu a když se konečně kolem sebe pořádně rozhlédl, překvapením zalapal po dechu. Očekával, že se objeví ve startovním městě Sprigganů, tedy v Penwetheru, kde bude kolem sebe mít jenom další hráče obdobných barev, ale místo toho stál uprostřed obrovského náměstí, které na kterém se nahromadilo několik tisíců hráčů všech devíti ras. Většina se jen rozhlížela okolo a procházela se ohromeně sem a tam. Každých pár vteřin se na volném místě různě po náměstí objevovaly barevné záblesky, aby se vzápětí rozpady ve spršku polygonů, které odhalily postavy nových hráčů, kteří se právě připojili do hry. Vysoko nad věžemi města, které se kolem něj rozprostíralo, se do obrovské výšky tyčil světový strom Yggdrasil, v jehož kořenech se město nacházelo. Když bylo občas zataženo, ztrácely se nejnižší větve gigantického stromu v mracích; a i za slunečného dne jako nyní, byla koruna stromu obtížně viditelná přes těch několik kilometrů vzduchu a prachu. Stín, který kmen vrhal během dne s putováním slunce, se natahoval přes celý herní svět Alfheim.
„Vítej, poutníku!“ ozval se odněkud zpoza něj hlas; Kirito se s nadskokem otočil a stanul tváří v tvář NPC(5) postavě s kočičíma ušima, které se nad hlavou vznášel zářící otazník úkolu. Žena s jantarovými vlasy, která očividně patřila k rase Cait Sith, se na něj zazubila: „Musíš být pěkně zmatený, co?“
„Docela ano,“ připustil Kirito. „Myslel jsem si, že se objevím v Penwetheru, jako normálně v betě. Ale tohle vypadá na neutrální město Arun u paty Yggdrasilu uprostřed mapy – a sem bychom se přece ani neměli zatím dostat.“
NPC postava přikývla, zatímco herní algoritmus na rozpoznávání jazyka prošel jeho slova a rozhodl, že se to dalo považovat za kladnou odpověď na nabízený úkol. Vlevo v Kiritově periferním vidění vyskočila malá ikonka, a když se na ni soustředil, tak se mu objevilo okno v herním rozhraní, které mu vysvětlilo, že šlo o úvodní úkol do hry – Kirito si žádný takový z bety nepamatoval. To bylo dobré znamení, protože očividně přidali velké množství nového obsahu, který mohl prozkoumávat.
„Kdykoliv jindy,“ promluvila dál bezejmenná Cait NPC, „byste samozřejmě všichni začínali v rodném městě vaší rasy. Ale dneska je slavnostní den, protože Velekrál Oberon váš všechny svolal sem, pod vlajkou příměří, abyste se setkali s ostatními členy vílího lidu, a vyslechli si, co vám chce říct.“
„A pošle nás pak zpátky, až skončí svůj proslov?“ zeptal se Kirito poplašeně. I když kolem Arunu bylo pár relativně bezpečných oblastí, cesta zpátky do Penwetheru by na první úrovni byla dlouhá a extrémně nebezpečná. A to bral zatím v potaz jenom nebezpečí od neutrálních příšer – jakmile tohle příměří skončí, objeví se určitě i skupinky hráčů, které budou lovit samotáře. Nedokázal si představit, že by tvůrci hry měli vážně v plánu nechat všechny hráče v jednom městě.
Kočičí dívka pokrčila rameny a zacukala ocasem: „Tak to ti nepovím, teď víš tolik co já. Ale Velekrál má proslov až za několik hodin, takže bych ti doporučila využít toho času a najít si nějaké kamarády, nebo zkusit si nahrabat peníze. Slyšela jsem, že město má problém se slizouny ve stokách. Doporučuju zeptat se nějakého strážného, jestli si chceš přivydělat.“
S těmi slovy otazník nad hlavou NPC zmizel. V Kiritově vidění se objevilo další upozornění, které shrnovalo vše, co mu postava řekla, a obsahovalo i doporučení na úkol se slizouny, který vypadal jako klasický prvotní úkol každého RPG, které Kirito kdy hrál. Prozatím si ho nevšímal, protože pokud dobře odhadoval, dostal by za něj jen pár judlů – což byla herní měna – a mizerný pakatel zkušeností.
Město Arun už naštěstí docela znal a tak mu netrvalo dlouho, než našel NPC obchodníka u kterého si mohl koupit lepší vybavení než startovní dýku a plášť, kterou jeho rasa dostávala na začátek. Za 20 judlů si pořídil kožený hrudní plát, a za 50 dalších bronzový jednoruční meč. Tady, v hlavním městě ve stínu Yggdrasilu stejný obchod pravděpodobně prodával i vybavení za statisíce nebo i miliony judlů, ale na první úrovni je ani nemohl vidět v menu, natož si je koupit nebo nosit.
To by mu mělo prozatím stačit, ale stálo ho to skoro všechny peníze, které na začátku hry dostal. Chvíli uvažoval o nějakém jídle, v případě že by zůstal na lovu delší dobu, ale pak se rozhodl to vynechat – měl stejně v plánu jen vykouknout mimo bezpečnou zónu města a zkusit najít nějaké příšery, které by porazil i na první úrovni, aby se dostal znovu do cviku.
Ale jako první bylo na řadě zjistit, jestli stále dokáže létat. Jeho černá, lesklá, průsvitná křídla, která mu během letu visela mezi lopatkami, nebyla doteď vidět. Objevila se až když si Kirito vybavil, jak se kdysi učil volný let: soustředit se na to, jak mu křídla samy rostou na zádech a začínají reagovat na určité svalové pohyby. Musel to zkoušet na několikrát a doprovázely ho přitom podivné tiky rukou a ramen, ale ve výsledku to bylo jako ježdění na kole: zpočátku obtížné, ale jakmile se to člověk jednou naučil, nikdy to nezapomněl. Nervalo dlouho a slyšel za sebou hluboké vrnění svých křídel zářících energií umožňující mu létat, kterou jinak sbírala ze slunečního záření.
Kirito si přidřepnul, napjal všechny svaly, a odrazil se od země.
Všechno se mu okamžitě vrátilo v jednom velkém návalu euforie: ty nekonečné hodiny, které strávil ve hře, bojováním, létáním, bojováním, létáním a pak ještě trochou létání. Udělal několik zákrutů, ve vývrtce profrčel kolem NPC prodavače a zakličkoval mezi sloupy, které lemovaly náměstí, než vystartoval do volného prostoru uprostřed.
„Hej, ty, poletucho!!“
Bujarý výkřik Kirita zaskočil a zmateně se rozhlédl, kdo to po něm volal. Vzápětí se jen tak tak vyhnul dvojici Undinů v modrých hábitech čarodějů a narazil do jedné z velkých zvířecích soch rozmístěných po náměstí. Přistál, nebo spíš havaroval, na jednu velkou nedůstojnou hromadu a i když byl rád, že je v bezpečné zóně a nepřišel tak o žádné životy, stejně ho to dopálilo. Když se posadil a začal si prohmatávat hlavu, objevil se vedle něj vysoký hubený Salamandr s křiklavě pruhovaným šátkem na hlavě, ze kterého mu trčel mop rudých vlasů.
„Promiň, to ´sem nechtěl, seš v pohodě?“ zeptal se a dřepl si k němu.
„Jo, jsem celý,“ zabručel Kirito a nedůvěřivě si Salamandra prohlédl od hlavy k patě. Většina hráčů, které bavilo hrát Salamandry, byli poněkud agresivního typu a většinou se vyplatilo je brát jako potencionální nebezpečí. Tady ve městě mu sice nic nehrozilo, ale stejně hodlal být opatrný.
Salamandr si jeho výrazu očividně všiml, protože pozvedl obě ruce dlaněmi ven: „Hej, buď v klidu, nechci si tě vyhlídnout jako možné PKčko(6) nebo tak něco – já tak stejně nehraju. Chtěl jsem tě vlastně spíš požádat o pomoc.“
„Pomoc?“ zeptal se Kirito překvapeně. „Jako, bez urážky, ale… víš přece, že tohle je PvP(7) hra, že jo?“
„Jasné, ale nikde není řečeno, že nemůžeme spolupracovat, ne? Četl jsem si, že v betě byla spousta smíšených skupin a gild. Proto jsem na tebe vlastně i zavolal. Hned jsem si řekl: Kleine, chlapče, tady máš před sebou jasného beta-testera. To je jediné vysvětlení, proč umí tak dobře létat. Nemám snad pravdu?“
Kirito se pootočil stranou, ale stále Salamandra koutkem oka sledoval: „Hm, možná. Proč?“
Klein srazil před sebou dlaně k sobě a hluboce se uklonil: „Moc tě prosím, slituj se nad nebohým nováčkem a nauč ho, jak se tahle hra hraje!“
Kiritovi spadla čelist až na zem. Měl pravdu, že nikdo nezakazoval hráčům z různých ras si navzájem pomáhat. Celé frakce spolu dokonce mohly uzavírat spojenectví, pokud se jejich volení lordi dobře znali mezi sebou, a smíšené skupiny nebyly až tak neobvyklé, pokud spolu některé rasy zrovna neválčily. Ale ačkoliv v ALO bylo dostatek neutrálních příšer a bossů pro hraní PvE(8), celá hra byla od základu postavená pro hru hráče proti hráči a herní mechanismy i dlouhodobé úkoly způsobovaly, že většina ras k sobě byla nanejvýš neutrální.
A hlavně Salamandři si v betě vybudovali docela pověst. Protože měli vrozené výhody na zbraně a ohnivou magii, vybírali si je často agresivní hráči, kteří měli rádi PvP souboje – a dost z nich patřilo přímo mezi griefery(9). Ale na Kleinově upřímné prosbě bylo něco, co v Kiritovi zahnalo jakékoliv podezření na zlé úmysly ze strany vysokého Salamandra. A sám dobře věděl, jak obtížné bylo zvykat si na nový svět a neznámé ovládání i hru.
„Tak fajn,“ kývl Kirito a pokusil se o úsměv. „Jako první bude nejlepší se naučit létat.“
* * *
Argo nehodlala ztrácet čas a rychle ze sebe otřepala prvotní překvapení, když se objevila uprostřed Arunu, a proslov NPCčka poslouchala jen jedním uchem. Info zatím sedělo: hra jí dovolila nahrát si její původní postavu Cait Sith z bety a nemusela tak trávit drahocenné minuty úpravou vzhledu, a potvrdilo se i že se chystala nějaká speciální událost na zahájení hry. Její zdroj ale nezmínil, že se všichni objeví v Arunu; i když to jí vlastně jenom prospělo – nyní bylo mnohem snazší navázat znovu kontakty se všemi jejími starými informátory z bety, kteří měli to štěstí, aby včas sehnali jednu z 20 000 kopií ALO.
Měla v hlavě aspoň třicet zpráv od lidí, kteří jí předem napsali email se jménem, jaké hodlali použít, a většina z nich se plánovala držet své původní rasy. Nijak ji nezatěžovala absence internetového prohlížeče nebo jiného rozhraní na kontakt se skutečným světem – na což si nejeden hráč stěžoval, protože byli zvyklí si během hraní číst fóra nebo návody a podle toho se rozhodovat jak postupovat dál – ale tohle Argo nijak netlačilo. Její trik spočíval v encyklopedické paměti, kterou disponovala a díky které si byla schopna dokonale vybavit jakkoliv frázi nebo větu, kterou alespoň jednou v životě slyšela nebo viděla. Nebyla to eidetická paměť – což ji občas dopalovalo – nedokázala si zapamatovat obrázky nebo vzpomínky se stejnou jistotou jako text. Něco takového by jí velmi pomohlo v samozvané roli překupníka informací – ale bohatě si vystačila s tím, že jí v hlavě zůstávala slova, ať už jakýkoliv text, který si aspoň jednou přečetla, nebo rozhovor, který zaslechla na vlastní uši.
Seděla na lavičce u jedné z hlavních křižovatek v Arunu a ukusovala dlouhý list trávy, který chutnal po mátě. Její pohyblivé kočičí uši se otáčely sem a tam a zachycovaly rozhovory kolemjdoucích, které pak její hlava podvědomě filtrovala, zatímco pracovala s herním menu před sebou a v rychlosti datlovala zprávy svým kontaktům a hned si je přidávala do seznamu přátel, jakmile obdržela jejich potvrzení.
„No tak, Kibú,“ zamumlala si pro sebe, když odeslala odpověď jednomu ze svých informátorů mezi Impy a její ocas sebou nespokojeně zamrskal. „Vím, že tam ´si. Nezabralo by to to ani pět vteřin.“
Mávnutím zavřela všechna menu, seskočila z lavičky a vyrazila klusem směrem k hlavnímu náměstí přímo u paty světového stromu. Než dorazila ke svému cíli, vyskočilo jí několik dalších upozornění na nové zprávy, ale prozatím si jich nevšímala a raději se rozhlížela po hráči, se kterým se měla setkat. Skoro všichni příslušníci jednotlivých ras vypadali v základním vybavení skoro stejně, ale díky svému bystrému kočičímu zraku našla svůj cíl velmi rychle – byl to jeden z mála Sylfů co zatím ve hře viděla, který měl tmavé vlasy.
„Kde ses tak dlouho flákal, Skarripe?“ Argo si založila ruce v bok a snažila se tvářit výhružně. Ovšem kombinace vrozené roztomilosti Cait Sithů a jejího malého vzrůstu celý dojem poněkud kazila. Skarrip jí věnoval pobavený úsměv a pozvednuté obočí.
„Odpustíš mi doufám, že jsem si dovolil mít povinnosti ve skutečném světě. Teď už jsem ale tady.“
„Skutečný svět? Co je to ten IRL(9) o kterém mluvíš?“ ačkoliv byla dost netrpělivá, Argo se na Skarripa nedokázala vážně zlobit. Už od bety byl jedním z jejích nejlepších zdrojů a byl přímo posedlý uměleckou stránkou světa ALO a herními mechanismy, které z ní vycházely. Když nad její řečnickou otázkou jen pokrčil rameny, odfrkla si krátce a pokračovala: „Tak, když už jsi tu, tak koukej klopit. Co víš to téhle události v Arunu?“
Skarrip znovu jen pokrčil rameny: „Velekrál Oberon-“
„Myslíš GM(11), který za něj hraje.“
„-se má objevit v pět třicet kvůli zvláštnímu oznámení. Všichni hráči musejí být přítomni,“ pokračoval, jako kdyby mu neskočila do řeči.
Ocas Argo opsal několik ležatých osmiček ve vzduchu: „To jsem zjistila i od té úvodní kočičí NPC. Co pro mě máš nového?“
„Pokud bych věděl něco víc, má drahá,“ řekl Skarrip a roztáhl ruce před sebou, „tak bych samozřejmě klopil. Pamatuj prosím, že má pracovní smlouva obsahuje i dohodu o mlčenlivosti.“
„Kterou pro mě stejně pravidelně porušuješ.“
„Což ti doporučuju neopakovat tak nahlas kdekoliv ve společnosti, jestli teda chceš, abych si svou pozici udržel a mohl ti nadále pomáhat.“
Argo kolem svého kontaktu – kamarádem bych ho rozhodně nenazvala – celou dobu chodila dokola, ale nyní se zastavila a šťouchla ho několikrát do zad. Skarrip se neotočil, jenom lehce nahnul hlavu, kdykoliv prošla před ním a stále se usmíval tím jeho na nervy lezoucím způsobem. „Ty něco skrýýýývááááš,“ řekla, protahujíce obě slabiky do nosovek.
„Zajisté. Copak ty ne?“
Argo dokončila svůj kruh, stanula mu tváří v tvář a přidala do svého repertoáru netrpělivých gest klepání nohou. „Dneska na to tvoje divadýlku nemám čas,“ řekla nakonec. „Musím si znovu vybudovat celou svou síť. Dej mi vědět, pro mě budeš mít něco užitečného, hm?“
Skarrip přikývnul, až se jeho tmavě fialové vlasy pohybem zavlnily: „Zajisté. A je fajn tě znovu vidět, Argo, navzdory tvé milé a přátelské povaze.“
„Eh,“ řekla a skryla krátký úsměv. „Mám práci. Ozvi se někdy.“
Argo vyrazila od Skarripa a té jeho protivné záhadné a mysteriózní aury, kterou se snažil pěstovat. Ihned si otevřela menu a začala odpovídat na všechny zprávy, které se jí nahromadily, zatímco s ním ztrácela čas. Během jejich mnoha rozhovorů v betě zúžila svůj tip ohledně jeho totožnosti na jednoho ze dvou nebo tří lidí, kteří pracovali přímo pro Argus(12). První možnost byla, že šlo o jednoho ze dvou hlavních komunitních organizátorů pro firmu, ale na základě jeho jména a herní preference pro Sylfy se silně přikláněla k názoru, že byl ve skutečnosti hlavním výtvarným vedoucím pro rasu Sylfů, jménem Rintarou Sukugawa – o kterém se vědělo, že ALO hraje, ale nikdo netušil pod jakým jménem.
Stejně jako její ostatní kontakty v Argusu i on jí často nosil velmi šťavnaté informace, díky kterým jí byl velmi užitečný – jeho nevýhodou byla tendence se naparovat a dělal se důležitějším, než ve skutečnosti byl.
Už dávno se naučila vycítit předem, kdy si jen vymýšlel a mlel plky a její intuice jasně říkala, že to byl zrovna jeden z těch dní – nevěděl o té nadcházející události nic nového, jinak by jí tu informaci okamžitě prodal.
„Odpusťte prosím,“ promluvil dívčí hlas a něco Argo zatahalo za lem pláště. Leknutím nadskočila a otočila se, ocas prudce mávající vzdechem. Stála před ní hubená Undine holka v typickém startovním vybavení a vypadala velmi zmateně a rozpačitě, jak se pohupovala z nohy na nohu a rozhlížela kolem, zíraje na úplně všechno, co viděla.
„Nerada vás ruším, ale vůbec nevím co se děje a vy vypadáte, že víte, co děláte,“ řekla a tahala se přitom nervózně za dlouhé prameny modrých vlasů, které jí splývaly přes ramena.
„Holka, já toho vím,“ odpověděla Argo samolibě. „´menuju se Argo, a to´s přišla za správným člověkem, jestli ´ceš informace. Co potřebuješ?“
„No, ono vlastně… tohle je poprvé co jsem ve hře – jakékoliv hře – a nikdy jsem nic podobného neviděla. Co tu mám vlastně dělat?“
Argo zůstala stát jako solný sloup s otevřenou pusou, až jí byly vidět dva maličké tesáky, ostré jako jehla, než ji hlasitě zaklapla. „Děláš si srandu?“
„Kéž by,“ řekla dívka a její rozpaky se jenom stupňovaly, až jí jinak bledé tváře začaly rudnout a studovala špičky svých bot. „Ta hra patří mému staršímu bratrovi, ale musel včera odjet na náhlou pracovní cestu. Docela mě zajímalo, o čem to všichni pořád mluví a napadlo mě, že svět plný víl a magie zní docela lákavě – tak jsem se rozhodla, že to zkusím.“
To už bylo příliš. Argo se v záchvatu smíchu musela předklonit a popadnout se za břicho, což samozřejmě upoutalo pozornost a to zase uvedlo Undine dívku do ještě větších rozpaků. „Promiň, promiň, promiň. Takže, abych si to zopakovala. Půjčila sis Nerve Gear svého bratra, nikdy jsi nehrála žádnou hru na počítači a ze všech her ses rozhodla skočit rovnou do ALO?“
„Už jsem předtím hrála nějaké hry,“ ohradila se dívka a její obočí se svraštilo v mírném náznaku nesmlouvavé povahy, která se v ní někde hluboko skrývala.
„Jako třeba?“ zeptala se Argo, když konečně uklidnila svůj výbuch smíchu.
„Ehm,“ začala a Argo si všimla, jak jí ruka automaticky zajela k pasu, kde by běžně nejspíš měla kapsu u kalhot. „Mám jich několik na telefonu. Nejvíc mě baví taková ta, kde ti rozzlobení ptáčci boří domečky zlým zvířatům.“
Argo šla tentokrát až do kolen.
* * *
„Péaká?“ zeptala se Asuna, která se po zdlouhavém vysvětlení cítila ještě zmateněji než předtím. „To slovo jsem ještě nikdy neslyšela. Co to znamená?“
„P.K.,“ odpověděla Argo a vyslovila každé písmeno zvlášť a pak ještě dodala jejich anglický původ: „Je to zkratka pro Player Killing. Což znamená, že jeden hráč napadne druhého a ubere mu HP – jeho životy – na nulu. Četlas vůbec návod?“
Asuna se nervózně ošila a připadala si neskutečně hloupá. Což byl pocit, na který nebyla zvyklá, a vůbec se jí nelíbil. Tenhle svět magických víl hodně rychle ztrácel své kouzlo. „K té hře je návod?“
„U všech-“ Argo se zarazila, povzdechla si a podívala se nahoru na vyšší dívku skrze ofinu žlutavých vlasů. „Tak poslouchej. Nemám ve zvyku rozdávat informace zadarmo, ale ty jsi takový noob že bych fakt nerada viděla, aby tě někdo hned první den někde za rohem ganknul. Takže, má se to takhle. Když sis vytvářela postavu, vidělas, že tu máme devět ras?“ Asuna přikývla. „Každá rasa soupeří s těmi ostatními, aby se co nejdřív probojovala jeskyněmi uvnitř toho světového stromu, co je nad náma. První rasa, která se dostane nahoru, bude přijata na dvůr krále Oberona, a ten jim a dvěma jejich spojencům, udělí… no, jednoudše řečeno vylepšení a umožní jim neomezený let.“
„Neomezený let?“ Asuna slyšela, že se údajně dalo ve hře létat, ale netušila vůbec, jak to má fungovat. Znovu se v duchu nakopla, že si nepřečetla manuál – a hlavně že ji ani nenapadlo podívat se, jestli nějaký není.
„Přesně,“ řekla Argo zvesela. „Létání je super a všichni ho milujou, ale křídla ti vydrží jen asi deset minut, než musíš přistát a odpočinout si – a nemůžeš létat v jeskyních nebo podzemí. Takže dostat se na vrchol Yggdrasilu je víceméně hlavní úkol celé hry.“
Asuna zamyšleně zkřivila rty: „Takže s tím PK jsi myslela…?“
„Uvažuj,“ řekla Argo, jako kdyby malému dítěti vysvětlovala, jak funguje gravitace, „audienci u Velekrále dostane jenom jedna rasa a ta si může vybrat dva spojence. Takže…“
„Takže všechny rasy zároveň soupeří mezi sebou,“ přerušila ji Asuna, nadšená, že jí něco došlo předem, aniž by jí to muselo být vysvětleno. „Ale počkat, takže celá hra je o bojování s ostatními? Ne proti počítačům?“
„Tak napůl,“ řekla Argo. „Je to hlavně PvP hra – Player versus Player, tedy hráč proti hráči – ale pořád je tu dost příšer, které můžeš porážet. Je to vlastně hlavní způsob, jak se získávají expy a levluješ se.“
„Eksupy?“
Argo si povzdechla a přejela rukou po tváři. Vzápětí ale zareagovala na něco, co Asuna neviděla a oči jí odběhly kamsi doleva, zatímco si pro sebe zamumlala: „No bylo načase, Kibú.“
Když pak vzhlédla zpátky k Asuně, kočičí dívka promluvila nahlas: „Zkrátím to. Umíš si otevřít menu, že jo? Podívej se pod Možnosti. Najdu si záložku Nápověda. A pak RTFM.“
Asuna už otvírala pusu, aby se zeptala co RTFM znamená, ale Argo ji podrážděně předběhla anglickými slovy: „Read The… Friendly Manual,“ a pak zase přepnula do japonštiny: „Musím mizet. Hodně štěstí!“
Když kočičí dívka, která se představila jako Argo, odběhla pryč, Asuna si uvědomila, že sama se zachovala velmi nezdvořile a nepředstavila se, ani jí nepoděkovala za pomoc. S povzdechem vzhlédla k tomu nepředstavitelně obřímu stromu, který se tyčil nad městem, a její oči se snažily zaostřit na spletité větve, které byly pouze matně vidět v dáli a mlze oblohy. Připadalo jí, že nad nimi, úplně na hranici viditelnosti, rozeznávala jakési pravidelné tvary – vypadaly jako skupina budov, nebo snad hrad, kdesi vysoko na stromě. Na tu dálku to nebylo poznat.
Pro někoho kdo nikdy nehrál jedinou MMO, natož pak světově první VR-MMO, to bylo příliš věcí na najednou, aby se s tím jednoduše vyrovnala. Bylo jí jasné, že pokud se ve hře chtěla někam dostat, tak by opravdu měla vzít v potaz závěrečné doporučení Argo, vytáhnout manuál a začít ho podrobně studovat, jako když se učila na zkoušky na škole.
Ta myšlenka ji pobavila. Před hodinou neměla ani tušení co ji bude čekat, kromě nějaké mlhavé představy jakési herní virtuální reality a že nejspíš uvidí magii a víly – její bratr o hře sice neustále básnil, ale většině toho stejně nerozuměla a Kouichirou se neobtěžoval anglické pojmy a složité zkratky vysvětlovat. Původně se připojila do hry, jenom aby se podívala, o čem to všichni v televizi a ve škole pořád mluví, a teď najednou plánovala, co se musí všechno naučit, aby mohla dobře hrát, jako kdyby opravdu plánovala u hry zůstat.
Začala se hihňat sama nad sebou a bylo jí jedno, jak se na ni kolemjdoucí musí dívat. Když teď větší část jejího zoufalého zmatku pominula, začal se vracet ten prvotní úžas, který cítila, když se připojila a obdivovala všechny pohledy, zvuky i vůně – a vlastně už jen ten fakt, že to byly obrazy, zvuky a vůně ve virtuálním světě. Pro ni to byl technologický zázrak, že její tělo – její avatar, jak slyšela pár lidí říkat – dokázalo všechny tyhle vjemy přijímat, jako kdyby bylo skutečné z masa a kostí.
Bylo to dechberoucí. V tuhle chvíli s klidem přenechala ty hloupé posedlosti, jako bojování s ostatními hráči nebo výpravy na vrchol stromu všem těm herním závislákům, které takové věci bavily. Jí bohatě stačilo procházet se po tomto úžasném světě, vnořit se do něj a užívat si ho po svém.
Asuna se vesele rozesmála, vztáhla ruce nahoru a roztočila se na místě, jako kdyby se snažila dotknout se oblohy. Už dlouhou dobu v sobě necítila takovou radost.
* * *
Při Kiritově ukázce to vypadalo jako hračka, ale on měl za sebou stovky hodin strávených ve virtuálním světě během bety. Klein musel začínat s mnohem méně intuitivní metodou pilotní páky, která spočívala v podstatě v drobném, virtuálním ovladači, který držel v levé ruce a kterým ovládal svá křídla. Spousta hráčů se nikdy ten trik s ovládáním křídly pomocí svalů na zádech nenaučila, ale pokud někdo chtěl dobře bojovat za letu, tak neměl moc na výběr.
Když dopsal zprávu a odeslal ji, Kirito zavřel své menu a hodně rychle došel k závěru, že Klein se volný let v dohledné době jen tak nenaučí. Po téměř hodině tréninku dokázal docela dobře manévrovat pomocí joysticku, ale bez něj sebou jeho křídla jen občas zmateně zacukala. Když to viděl, Kirito našel nejbližšího strážného a zahájil ten doporučený úkol na lov slizounů, aby si mohli trochu procvičit boj a proto oba nyní trčeli v zatuchlých a spletitých stokách pod městem.
„Je to zhruba takhle,“ vysvětloval Kirito, zatímco slizoun před ním dokončoval svou smrtelnou animaci, vzápětí se roztříšti v obláček tmavého kouře a dal mu malé množství zkušeností a judlů. „V ALO se zlepšuješ dvěma různými způsoby: Zvyšováním úrovní tvé postavy sbíráním zkušenosti a zlepšováním dovedností jejich používáním. Nové úrovně ti přidávají životy a manu, o trošku prodlužují výdrž křídel a odemykají ti nová kouzla, dovednosti a vybavení. S každou novou úrovní taky dostaneš pět bodů, které pak můžeš rozdělit mezi Sílu, Obratnost, Inteligenci a Vitalitu. Síla zvyšuje, kolik uneseš vybavení a za kolik zraňuješ mečem. Obratnost je rychlost, uhýbání a přesnost. Inteligence zvedá sílu tvých kouzel a množství many. A nakonec Vitalita je odolnost vůči zraněním a maximální počet životů. Stíháš to?“
„Zatím chápu,“ řekl Klein a bedlivě sledoval dalšího slizouna, který se pomalu plazil k místu, kde stáli. „Dost se to podobá těm starým RPG hrám, kde musíš dovednosti a kouzla používat, aby ses v nich zlepšil a odemkl si tak další.“
Kirito se usmál a přikývl. „Přesně tak. Tenhle je tvůj. Ale tentokrát na něj nezkoušej jenom mávat mečem. Otevři si menu, kde máš schopnosti a klikni na Ohnivou střelu; mělo by to být základní kouzlo, se kterým Salamandři začínají.“
Klein chvíli pracoval se svým herním rozhraním před sebou. Kirito ho nemohl vidět, protože všechny hráčské menu se zobrazovaly jenom majitelům. „Oukej?“
„A teď,“ řekl Kirito, „bys měl mít před sebou možnost Výslovnost. Systém ti předvede, jak se zaklínadlo vyslovuje – poslouchej dobře a zopakuj to přesně tak, jak ti to hra poradí. Můžeš to říct pomalu nebo rychle a načasovat si to jak potřebuješ, aby se kouzlo seslalo, kdy chceš, ale výslovnost a rytmus musejí zůstat stejné. Nejdřív to zkus pomalu: soustřeď se na svůj terč, namiř levou ruku a řekni zaklínadlo.“
„Připadám si docela jako cvok,“ zazubil se Klein, když namířil rukou na slizouna. „Hijan!“
Musel to zkoušet vícekrát, ale na třetí hijan z konečků jeho prstů vylétla bledá ohnivá střela a zasáhla slizouna, který odpověděl hlasitým kvíííííí, jak ho kouzlo zranilo.
„Skvělé!“ zvolal Kirito. „Teď půjde po tobě, ale začals souboj tím, žes ho zranil na dálku, takže máš výhodu. Až se dostane blíž, použij na něj bojovou schopnost.“
„A to udělám jak?“ zeptal se Klein a snažil se na blížící nestvůru výhružně mávat šavlí. Slizoun byla v podstatě jen hromada odpadního hnusu velká asi jako menší pes a byla děsivá pouze tím, jak hrozně smrděla. Příšera zasyčela, přihopsala ke Kleinovi a švihla ho slizkým chapadlem.
„Takhle teda ne,“ odpověděl Kirito pobaveně, opřený ležérně o stěnu opodál, sledujíce jak Klein běhá dokola kolem nestvůry a snaží se ji trefit mečem. „Systém čeká, až budeš držet zbraň ve správné pozici, abys zahájil bojovou schopnost. Jakmile to uděláš-“
„Hééj! Že bys mi pomoh!?“
„Pomáhám ti, tak poslouchej,“ křenil se Kirito. „Jakmile zaujmeš správný postoj, šavle ti začne svítit a ucítíš, jak se v ní hromadí… takové napětí. Až budeš připraven, tak ho jednoduše vypustíš.“
Útoky slizouna snižovaly Kleinovy životy jen velmi pomalu, ale Salamandr zároveň nedokázal nestvůru významně zranit. Odkopl ji proto od sebe, aby měl trochu prostoru, a pozvedl svou šavli do výši ramen pod určitým úhlem. Jakmile postoj zaujal, začalo ostří jeho zbraně zářit temně oranžovým světlem a když slizoun vyskočil do vzduchu, ve snaze vrhnout se na Kleina, Salamandr najednou se zábleskem světla vystartoval vpřed a zanechal za sebou jenom rudou skvrnu znamenající zásah nepřítele. O pár okamžiků později nestvůra odehrála svou smrtelnou animaci a explodovala.
„Vidíš?“ řekl Kirito, popošel ke Kleinovi a klepnul ho přátelsky do ramene. „Nic na tom není. Za chvíli budeš farmit bosy jedna radost.“
Klein se zazubil a radostně vztyčil sevřenou pěst: „To jsou všechna kouzla takhle jednoduchá?“
„Ani náhodou,“ řekl Kirito. „Vesměs platí, že čím vyšší úroveň a silnější kouzlo, tím delší a složitější je zaklínadlo. Některá opravdu vysoká kouzla jsou pro Japonce fakt složitá na výslovnost a musíš se je dlouho učit říkat správně.“
Trvalo jim ještě pár hodin, než vybili dostatek slizounů, aby mohli oba dokončit startovní úkol, ale ke konci už Klein věděl, co a jak, a oba dva pak strávili ještě nějaký čas společně lovením trochu obtížnějších krys, aby získali víc zkušeností. Na druhou úroveň se dostali docela rychle, ale když oběma konečně naskočila třetí, byl už skoro čas na večeři. Shodli se, že boje bylo prozatím dost a vyrazili zpátky na povrch, aby mohli vyřídit hotový úkol u strážného, dostat odměnu a prodat nepotřebné věci, které z nestvůr vypadly.
Jakmile pak měli inventáře opět prázdné a na účtu příjemnější částku juldů, nadešel čas se věnovat jejich kručícím žaludkům. Bylo už docela pozdě, když seděli spokojeně na okraji střechy a ukusovali chleby, které si koupili. Kirito musel Kleinovi vysvětlovat, že hlad, který předtím cítili, byl pouze simulován hrou – neměl nic společného se skutečnými potřebami jeho těla v reálném světě.
„Je velmi snadné strávit půl dne ve virtuálním světě, pravidelně jíst, pít a užívat si dobrodružství a pak se probudit a okamžitě si uvědomit, že máš hlad a jsi skoro dehydrovaný.“
Klein hvízdl: „Fíha, dobře že jsem s tím počítal. Mám na půl šestou objednanou pizzu a to bude za chvíli.“
Kirito se rozesmál. „Tomu teda říkám příprava. To si ale opravdu necháš ujít Oberonův velký proslov?“
„Jo vlastně! No, myslím že Velekrál přežije, když doběhnu o pár minut později a z pusy mi potáhne pizza s kolou.“
Jak oba hráči po několika hodinách tréninku létání a boje odpočívali a pokračovali v uvolněném vtipkování, Kirito zvedl pohled ke vzdáleným větvím Yggdrasilu a zamyslel se, co je mohlo čekat v koruně toho stromu. Během bety se stačili sotva dostat do prvních jeskyní celého obřího komplexu, který se v kmeni nacházel, natož aby se dostali na samotný vrchol, kde je údajně čekal Oberon, aby odměnil první rasu, která se dostala k jeho paláci.
Byl to úkol, ze kterého mu naskakovala husí kůže jak nadšením, tak strachem.
„Poslyš, Kirito,“ řekl Klein po delší pauze, „co máš v plánu dělat potom? Myslím, jako až skončí tahle událost ve městě, nebo co to bude.“
„Hm? No, nejspíš nás to všechny hodí zpátky do startovních měst, takže se asi pustím do plnění úkolů a čištění oblastí okolo Penwetheru. Znám tam hodně dobrých míst.“
„To se vsadím, víš toho fakt dost. Musels mít velké štěstí, že ses dostal do bety.“
Kirito trochu rozpačitě pokrčil rameny: „No, svým způsobem jsme měli všichni velké štěstí – jenom dvacet tisíc kopií hry v prvním vydání, takže kdokoliv, kdo se sem dostal, má sakra štěstí. Já jsem hlavně rád, že jsem se mohl vrátit. Není to tu jako tam venku, kde skoro všechno ve tvém životě záleží na tom, kde nebo komu ses narodil. V tomhle světě… tě omezuje jenom to, jak dobře hraješ.“
„Přesně vím, o čem mluvíš. A poslyš, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Koupil jsem si tu hru spolu s několika mými kamarády, co se známe a i v jiných hrách většinou máme společnou gildu. Každý z nás si chtěl vybrat jinou rasu, ale nikdo myslím neplánoval hrát za Spriggana.“
„Nejsou moc oblíbení,“ připustil Kirito. „Iluzní magie není v normálním boji moc užitečná a většina lidí má raději rasy, které mají bonus k některému ze čtyř hlavních živlů,“ natáhl se a strčil do Kleina prstem. „Salamandři jsou populární.“
„Možná, ale ty vypadáš, že si vedeš docela dobře. Ještě jsem nikoho z mých kámošů nepotkal, ale až je uvidím, rád bych tě představil – měli bychom se dát všichni dohromady; řekl bych, že by sis je oblíbil.“
Kirito si nervózně poposedl. Klein působil docela přátelsky a posledních pár hodin ve skupině s ním byla zábava, ale Kirita stejně víc bavilo hrát sólo – to byl taky jeden z důvodů, proč si vybral Spriggana; celá rasa měla pověst samotářů, kteří se nechávali najímat za peníze jako žoldáci.
Klein nicméně znovu prokázal, že když chtěl, tak dokázal být všímavý, a zamával ledabyle rukou: „Hej, v klidu, pokud nechceš, nic se neděje, Kirito. Je mi jasné, že většina lidí tady hraje kvůli PvP a nemůžu po tobě chtít, abys hned věřil bandě cizích lidí. Naučil jsi mě toho hodně, a jakmile je najdu, předám to všechno svým kamarádům. Pokud by ses někdy chtěl na čas přidat, super! Pokud ne, taky v poho.“
Kirito jen mlčky přikývl a najednou neměl nic, co by vlastně chtěl dodat. Podíval se na své herní rozhraní, kde se mu zobrazoval čas, a pousmál se: „Měl bys raději vyrazit,“ řekl. „Za chvíli ti dorazí ta tvá pizza.“
Klein se vylekaně napřímil: „A kruci, jak jsem na to mohl zapomenout! Tenhle svět je možná až moc dokonalý. Díky, kámo, zase ti dlužím.“
Kirito se zahleděl na pomalu zapadající slunce nad vzdáleným horizontem, ale Kleinovo tiché pípání menu a jeho následný rozčarovaný výkřik ho přiměly otočit se zpátky: „A co je sakra zase tohle?“
„Hm?“
Klein mávnutím zavřel menu a znovu ho vyvolal: „Nemůžu nikde tlačítko na odhlášení. Přísahal bych, že má být přece tady!“
Kirito obrátil oči v sloup. „Je to pod záložkou systém, úplně dole.“
„Přesně tam se dívám!“ zavrčel Klein a rozčarovaně probodával vzduch před sebou.
Kirito si s povzdechem otevřel své vlastní menu a ledabylým mávnutím přejel až dolů. Ale pak zmateně zamrkal, protože přece musel špatně vidět. Tlačítko pro odpojení tam bylo – ale jen prázdná kolonka bez ikony a textu. Když ho stiskl, objevila se krátká animace, jako když by se pokusil stisknout zamčený nebo zakázaný výběr. „To je… zvláštní.“
„Tak, je to nová hra, asi se dalo čekat pár chybek na začátku,“ řekl Klein, ale zněl, jako kdyby se to úmyslně snažil zlehčovat.
„Víš co?“ řekl Kirito, postavil se na nohy a protáhl svá křídla. „Najdeme nějakého GM, který tě bude moct odpojit přes adminská…“
Kirito ale větu nedokončil, protože ho rychle přehlušila nečekaná záplava hluku a vířícího vzduchu. I když to začalo jako lehký vánek, ten se během několika vteřin změnil na vichřici, že nebylo slyšet vlastního slova. Klein něco křičel, ale Kirito mu vůbec nerozuměl. Vítr je téměř začal zvedat ze země, když najednou kolem nich probleskla animace teleportace.
Když světlo kouzla pominulo, Kirito stál znovu na náměstí, kde se poprvé objevil, obklopený tisíci a tisíci dalšími hráči. Jak se rozhlížel, všude kolem sebe viděl záblesky teleportů a nových lidí, kteří se tvářili stejně zmateně jako on. Kromě extrémně vzácného krystalu úniku a několika dohadů o kouzlech na nejvyšších úrovních, tak Alfheimu neexistoval žádný způsob okamžitého přemisťování – hráči se museli všude dostat pouze za pomocí nohou, křídel nebo tvorů, na kterých jezdili. Kirito zažil teleport jenom několikrát během bety, když se zasekl v chybě v geometrii hry a nemohl se pohnout – a nikdy to nebylo tak náhle, GM ho vždy varoval předem, že bude přesunut.
Zapadající slunce jakoby zmrzlo těsně nad západním horizontem, přesně uprostřed mezi dvěma vrcholky, které formovaly Motýlí údolí, vedoucí do hlavního města Cait Sithů. Barva slunce a nebes se rychle zbarvila do tmavě oranžové až rudé a všechno zaplavila krvavým nádechem, takže modré vlasy většiny Undínů náhle vypadaly téměř černě. Vzduchem nad náměstím kromě zmatku a nejistoty překvapených hráčů poletovaly blýskavé světélkující střípky, jakoby konec animace nějakého obrovského kouzla, nebo posledního plamene po hráči. Tyto střípky postupně zavanuly směrem ke světovému stromu a nahromadily se do podoby lidské bytosti, vysoké téměř sto metrů.
Nešlo ovšem o Velekrále Oberona, protože postava na sobě měla plášť s kápí, který nosili všichni GM – administrátoři pomáhající hráčům v betě a opravováním chyb ve hře. I když tedy přesnější by bylo říct, že se objevil pouze hábit GM postavy – kápě totiž vypadala prázdná. A ačkoliv visela na něčem, bytost uvnitř neměla žádnou hmatatelnou nebo viditelnou podobu. Vnitřek pláště byl černočerný jako nejtemnější noc a z rukávů se sice vynořily rukavice, ale vznášely se volně ve vzduchu, nenapojené na zbytek těla. Kirito se vzrůstajícími obavami sledoval, jak obří postava dramaticky pozvedla své ruce do stran a začala všem hráčům podávat ten nejdůležitější úvod do hry v jejich životě.
Předchozí kapitola - Zpět na přehled - Další kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat