4. Kapitola

 

Kapitola Čtvrtá

Akt 1: Zahájení

„Jediný způsob, jak ze hry můžete uniknout, je proletěl portálem, který se před chvílí otevřel nad stromem Yggdrasil – a k němu se dostanete jedině tak, že se probojujete labyrintem světového stromu a porazíte posledního bosse, který na vás čeká na vrcholku. Ten, kdo mu zasadí poslední ránu, získá přízeň Velekrále Oberona, který pak rase daného hráče a dvěma dalším rasám označeným jako spojenci, udělí neomezený let.“

-Akihiko Kayaba, úvod do hry Alfheim Online

 

    Kirito byl k smrti vyčerpaný, když se konečně vrátil do Lithjaggu dokončit svůj rozdělaný úkol. Většinu prvního večera a téměř celou půlku druhého strávil dne hledáním a zabíjením příšer specifikovaných v úkolu a čekal, kdy mu z nich konečně vypadne kýžený předmět. Ke konci už začínal vymýšlet způsoby, jakými by uškrtil programátora, který byl zodpovědný za pravděpodobnost výskytu potřebné vzácné květiny, když se na něj konečně bůh štěstěny usmál.

    Nicméně několik hodin spánku během noci strávené v Lithjaggu ho zbavilo většiny únavy z předešlého dne a když časně vyrazil do hlavního města Sprigganů, Penwetheru, dostal se tam ještě před polednem. Architektura a styl jeho rasy spočívaly v prastarých, zarostlých kamenných budovách, inspirované lehce jižní Amerikou, ačkoliv těžko se dalo mluvit o stylu, když jádro města tvořil v podstatě pouze jeden obrovský zikkurat. Po přistání u jeho paty byl připraven nějakou chvíli čekat, než si pro něj lord Sprigganů najde čas.

    Vůbec nečekal, že mu bude řečeno, že není ve městě.

    „Sorry, kámo, odletěla se svou skupinou do zřícenin kolem Scarhillu,“ znuděný, obtloustlý Spriggan, který seděl u paty zikkuratu, se netvářil příliš zaujatě ani zrovna omluvně. Odpovídal ledabyle a bez zájmu, jako kdyby měl na práci lepší věci, než jen seděl na kameni a říkal všem, kde najdou jejich lorda.

    „Odletěla?!“ zeptal se Kirito nevěřícně. „Ona opustila město?“

    Spriggan se na něj podíval koutkem oka a dokázal zkombinovat do svého tónu jak znudění, tak sarkasmus: „Ne, používá své astrální projekce z kobky pod touhle pyramidou, aby se mohla levelovat na dvou místech najednou. Další blbé otázky?“

    Kirito si připlácl obě dlaně na tvář, a podíval se na hráče skrze své prsty: „Skvělé. Má ona vůbec tušení, co se právě teď ve hře děje?“

    Strážný se k němu konečně otočil, založil si ruce a podíval se na něj přímo: „Copak jsem její sekretářka? Pokud ji tak nutně potřebuješ, tak si za ni doleť sám. Určitě se těší, až ji během levlení začne vyslýchat nějaké kolemjdoucí pako.“

    Kirito se znechuceně otočil, naštvaně odkráčel a posadil se do nedaleké strány, aby si rozmyslel, co dál. Ideální by bylo, kdyby znal někoho z její skupiny. Pokoušel se jí poslat zprávu, ale všichni hráči měli automaticky nastavené, aby nepřijímali zprávy od lidí, které nemají na seznamu přátel nebo nejsou členy jejich gildy. A člověk musel vědět, že se to dá vypnout a taky kde, aby si to vůbec mohl změnit. A i kdyby jí mohl poslat soukromou zprávu, stejně by se jí nejspíš nedoručila, pokud byla v jeskyni.

    Kirito během bety miloval hraní za Spriggany. Kromě jejich vzhledu a barevného schématu pro něj měli výhodu tím, že začínali u úkolu pro Žíhaný meč, a také měl rád jejich iluzivní magii, protože byla všeobecně brána jako téměř nejméně užitečná, ale zkušený a chytrý hráč s ní dokázal dělat divy. Ale hlavně nízký počet hráčů a soukromnický přístup, který mezi členy rasy panoval, vyhovovaly jeho sólo stylu hraní. Ale čas od času bylo jeho členství v nepočetné, ležérní frakci, která postrádala jakýkoliv plán nebo organizaci, docela velkou nevýhodou.

    Jako třeba teď.

    Kirito rozvaliny Scarhillu znal a nebylo to zrovna daleko – šlo o oblíbenou sérii jeskyň nízké úrovně na severozápad od Penwetheru, ponořených hluboko v lese, jako ostatně většina zřícenin, kterými bylo území Sprigganů doslova poseté. Pokud by vystartoval hned a zastavoval jenom na nabití křídel, mohl to stihnout ani ne za hodinu.

    Chvíli přemýšlel, že by Argo poslal zprávu, že Yoshiharu jednoduše nemohl najít; ale na druhou stranu nechtěl nikde roznášet informaci, že nově zvolená lord jeho rasy byla mimo své hlavní město. Zdráhal se to říct i Argo – a jí přitom věřil jako nikomu jinému v celé hře.

    A stejně mu bylo jasné, co by Argo odpověděla: Tak ji koukej najít – za co tě jako platím?

    Nemyslel si, že by Salamandři měli v plánu podnikat výpady takhle daleko na sever, když – aspoň pokud věděl – zatím nenapadli ani Undíny. Ale nechtěl to riskovat a přece jen slíbil, že zprávu doručí.

    Ta poslední myšlenka rozhodla. Základ jeho vztahu s Argo byl postevený na vzájemné důvěře a spolehlivosti a musel přece myslet na svou pověst. Tak si to aspoň v hlavě odůvodnil. Znovu se postavil, nechal si u nedalekého NPC kováře opravit všechno vybavení, a vyrazil přímo k Scarhillu plnou rychlostí svých křídel.

    Určitým způsobem to byla i výhoda; Kirito měl stejně v plánu zamířit na území Leprikónů, protože nikde jinde by takhle brzo ve hře nenašel dobrého hráče-kováře, a Scarhill byl víceméně po cestě. Když musel poprvé přistát v jedné z klikatých strží, aby si jeho křídla odpočala, našel si útočiště na suchém stromě trčícím ze skály vysoko nad řekou. Uvelebil se na něm, vytáhl si z pochvy na zádech svůj Žíhaný meč a láskyplně pohladil jeho lesklé, černé ostří.

    Byl to jeho nejoblíbenější meč bety – i když měl už daleko vyšší úroveň a potřeboval silnější zbraň, stále si ho nechával v inventáři a používal ho, když občas kvůli úkolům musel lovit slabší nestvůry, protože jednoduše zbožňoval jeho vzhled, vyváženost a vylepšení. Ten, který měl zrovna položený na klíně, zatím vylepšený nebyl a nehodlal ho svěřit jen nějakému obyčejnému NPC kováři, aby mu zvedli jeho vlastnosti – hodlal si najít nejlepšího hráče-řemeslníka ve hře a nahrabat si všechny potřebné materiály, aby šance na úspěšné vylepšení byla co nejvyšší.

    Nakonec se ke Scarhillu dostal až chvilku po poledni a spalující slunce už mělo dost času rozehnat poslední zbytky mlhy, které se držely v lesích a strmých údolích. Jak napovídal jejich anglický název – zjizvený kopec – rozvaliny tvořily škaredý, oranžový zářez do stráně vysoké hory a krajina kolem začínala být divočejší a hrbolatější, jak postupně přecházela v zamrzlé kopce, které tvořily území Leprikónů. I když barva kamenných bloků byla dostatečně křiklavá, aby ji za normálních okolností mohl spatřit na míle daleko, všechny zbytky budov byly tak zarostlé trávou a stromy, že jenom zkušený hráč, který věděl, co přesně hledá, dokázal vstup do jeskyní najít napoprvé. Kirito se nyní vznášel v bezpečné vzdálenosti nad ním a rozmýšlel se.

    Kdyby měl jenom o dvě úrovně méně, nebo méně věřil svým dovednostem, tvořili by pro něj dva golemové chránící vstup nepřekonatelnou překážku – správně se na ně mělo jít ve skupině hráčů minimálně čtvrté úrovně. I na jeho šesté to bylo stále riskantní, ale na druhou stranu, zkušenosti, které by za ně dostal, za to stály – a druhou možností, jak se přes ně dostat, bylo použít iluzivní magii, vzít na sebe dočasně podobu neutrální příšery a doufat, že ho golemové nechají projít.

    Problém byl v tom, že i se svým milovaným Žíhaným mečem v ruce si nebyl jistý, jestli by zvládl oba dva najednou.

    Když zvážil a zavrhl několik možných strategií, Kirito nakonec popoletěl níže a přimhouřil oči, aby na moby lépe viděl. Když našel, co hledal, s úlevou si oddechl: jak postupně soustředil pohled na každého z nich, stupnice životů se jim zobrazily postupně jedna po druhé, a nevyskočily obě najednou, jakmile se podíval na prvního z nich. Stejně jako v betě to byly samostatné moby – nešlo o jeden střet. Pokud by byly propojené, nemohl by je po jednom odlákat stranou; jakmile by byl napaden první, druhý by se automaticky také přidal do boje.

    S tímto zjištěním se mu v hlavě začal líhnout plán. Otevřel herní menu a chvíli v něm hledal, než před sebou měl detailní rozpis účinků jednoho ze svých kouzel a spokojeně přikývl, když si přečetl maximální dosah. S tímto vědomím se snesl na zem, přistál v bezpečné vzdálenosti od detekčního kruhu obou golemů a chvíli se kolem sebe rozhlížel, dokud nenašel malý kámen, velký asi jako ořech.

    Zvedl levou ruku dlaní vzhůru před svá ústa a zašeptal několik slov magického zaklínadla. Každé z nich nad jeho dlaní vyvolávalo tetelení, jako kdyby se nad ní držel horký vzduchu. Když kouzlo dokončil, namířil dlaň od sebe a soustředil se na bod asi dvacet metrů nalevo od vstupu do jeskyně a pak sevřel levačku v pěst. Magická energie se v jeho sevření rozplynula a na místě, kam tak upřeně hleděl, se zničehonic objevila nehybná kopie Kirita.

    Červený kurzor nad golemem vlevo se okamžitě zableskl, nestvůra se otočila a rozeběhla se na jeho návnadu. Jakmile udělala první krok, Kirito se napřáhl pravačkou s kamenem, který začal lehce svítit, jak se aktivovala jeho dovednost vrhací zbraně, a zlomek vteřiny na to střela prosvištěla vzduchem směrem ke druhému golemovi a trefila ho do zad. První golem doběhl k jeho kopii, která se první úderem rozplynula v obláček kouře, zatímco ten druhý dusal směrem ke skutečnému Kiritovi, nyní ale bezpečně z dosahu toho prvního.

    I tak to mohl být obtížný boj, ale Kirito byl připraven. Golemové útočili pomalu, a dokud bojoval jenom s jedním, bylo snadné úderům uskakovat, v čemž mu pomáhala jak znalost animací jeho protivníků, tak vlastnosti jeho postavy. Kirito měl vysokou Obratnost a bez problémů dokázal předvídat, kam golemova pěst dopadne, a využívat toho k okamžitým protiútokům. Trvalo mu asi minutu téhle úskok-úder strategie, než dostal životy nestvůry na nulu a ta se s tlumeným zaduněním rozsypala ve štěrk a prach, které vzápětí explodovaly do záplavy polygonů.

    Když o něco později dorazil i druhý mob, od vstupu do jeskyně za ním se ozvalo pomalé tleskání. Kirito, stále plně soustředěný na boj, se prudce otočil, meč v ruce, připraven se bránit. Uvolnil se, až když spatřil, že před ním stojí skupinka Sprigganů, která se právě vynořila z kobky.

    „To byla teda něco, mladej. A sólo, tomu říkám třída,“ žena, která promluvila – a nejspíš mu předtím i lehce ironicky zatleskala – byla ozbrojena kopím, několika kousky koženého brnění a postojem i výrazem působila poněkud domýšlivě, až arogantně. Měla středně dlouhé, šedavé vlasy sepnuté černou čelenkou, a zvědavě si ho prohlížela, když se svou skupinkou popošla blíže.

    Kirito s mávnutím a otočkou zastrčil meč zpátky do pochvy a když si uvědomil, že se díval na jedinou ženu ve skupině, spojil si dvě a dvě dohromady: „Ty jsi Yoshihara?“ zeptal se.

    Žena ztuhla a probodla ho ostrým pohledem: „Kdo se ptá?“

    Kirito se jejího tvrdého výrazu nevšímal: „Posel. Který nemá čas na hádanky. Tak jsi nebo ne?“

    Koutkem oka viděl, jak hráči v její skupině nenápadně změnili postoje a přesunuli ruce ke svým zbraním, na což pro jistotu reagoval lehkým roztažením nohou a mírným podřepem. Sprigganka ale zvedla ruku, aby ostatní uklidnila: „Jo, jsem Yoshihara. Jaks věděl, kde mě hledat, a co po mě chceš?“

    „Na to první, tlustý strážný co si koledoval o ránu pěstí. A na to druhé, nesu ti zprávy o událostech na jihu Alfheimu.“

    Yoshihara obrátila oči v sloup: „Geniha si zase pustil hubu na špacír. Až se vrátíme, musím mu pořádně nakopat zadek. Tak fajn, co mi chceš povědět.“

    Kirito konečně uvolnil svůj postoj a založil si ruce před sebe: „Salamandři podnikli bleskový útok na Everdark, načapali jejich lorda mimo město, zabili ho a obsadili je. Je dost dobře možné, že budou pokračovat v útoku dál na severovýchod. Někdo mě najal, abych tě před tou možností varoval a zároveň ti doručil zprávu od lorda Undínů: nabízejí nám spojenectví proti Salamandrům.“

    „Jááásný,“ protáhla Yoshihara kousavě, „protože mi přijde jako výtečný nápad hned první den téhle hry na smrt upsat svou rasu do nějaké cizí války a nechat je všechny pochcípat.“

    „Bude to za chvíli naše válka, pokud Salamandři převálcujou Undíny.“

    Kirito si všiml, že se po sobě několik členů její skupiny nervózně podívalo, ale Yoshihara nehnula ani brvou: „Hele, díky za nabídku, mladej, ale já si raději počkám, jak se to nasvalené poměřování ptáků tam na jihu vyvrbí. Vrať se k lordovi Undínů a řekni mu…“ chvíli přemítala, než se zazubila, „řekni mu, že Spriggani jim přejí hodně štěstí a uvidíme se u světového stromu.“

  

* * *

     „Teda chlapi, nemáte ani tušení, jak rád vás vidím!“

    Klein se rozeběhl přes nevelkou mýtinu v pralese na území Sylfů, kde měli domluvené setkání, a objal svého starého kamaráda – mužné objetí, se spoustou poplácávání po zádech – a pak o krok ustoupil: „A ty nemáš tušení, jak rád tě vidím živého, Dynamme,“ pohvízdl si. „Fíha, to je husté, vypadáš skoro jako ve skutečnosti.“

    Dynamm zvedl ruku a protočil si ostrý knír, který mu rostl na tváři: „Myslíš? Hra mi nedovolila nastavit si čistě černé vlasy, ale tahle tmavě hnědá mi docela stačí.“

    „Nejde tak o ty vlasy,“ zazubil se Klein, „spíš, jak bych to řekl… no, Imp a Salamandr, které jsme si vybrali s Kunimittzem, mají některé rysy, které na člověka nepatří. Podívej se na jeho bělma a moje obočí…“

    „Myslíš ten plnovous, co ti raší na čele?“

    Klein vlepil Dynammovi lehký pohlavek: „To není legrace! Mám prostě huňaté obočí…“

    „A hlavně jen jedno velké,“ utrousil Kunimittz.

    „To máte jedno! Vy Sylfové prostě vypadáte víc… no, normálně. Lidsky.“

    „Až na tohle,“ řekl Dynam a poklepal prstem na jedno ze svých dlouhých, špičatých uší.

    Klein jen zamával rukou: „Detaily.“

    „Víte něco o ostatních?“ zeptal se Dynamm se smíchem.

    Klein se s povzdechem posadil na nedaleký kmen padlého stromu a vzhlédl ke svému kamarádovi: „Jediný, kdo se mi neozval, je Issin. Dale je na severu s Gnómy, a Harry Jedna je od něj jen kousek na východ u Leprikónů. Oba jsou v pohodě a čekají na nás a podle toho, co psali, tak na severu je zatím víceméně klid. Ale dostat se k nim bude pěkná štreka, je to na opačné straně kontinentu – chvíli nám to potrvá.“

    „Issin si chtěl vybrat Cait Sitha, ne?“

    Klein na Dynammovu otázku přikývnul: „A proto se divím, že se mi neozval – co jsem slyšel, tak se tam taky nic špatného neděje. Ale nemůžu mu ani napsat zprávu, pokaždé se mi vrátí nějaká divná systémová hláška, že adresát nepřijímá bla-bla-bla.“

    Dynamm se poškrábal po strništi na bradě: „No, Cait Sithové jsou jen kousek na sever a naše vztahy s nima nejsou zrovna přátelské, ale ani nijak bojovné. Až se dostaneme přes území Sylfů, můžeme se po něm zkusit podívat,“ řekl a otočil se se zamračeným výrazem k východu. „Hej, a co je pravdy na těch šílenostech, co jsem slyšel o Salamandrech?“

    Klein jen zasténal: „Kámo, to radši ani nechtěj vědět. Nějaký magor s přebytkem testosteronu zneužil toho zmatku po teleportu z Arunu a celého toho 'úvodu' do hry a vyburcoval ještě ten večer ostatní hráče do války. Snesli se na Impy jako roj sršňů, zabili jejich lorda a obsadili je. My dva jsme stačili jen tak tak utéct.“

    Dynamm zbledl jako stěna: „To je opravdu vyhladili? Jakože fakt zabili všechny lidi?“

    Kinimittz zavrtěl hlaou: „Ne, dostal jsem pár zpráv od lidí, se kterýma jsem se předtím stihl seznámit – jsou všichni v pohodě. Podle toho, co mi psali, tak Salové – tak teď říkají Salamandrům, ačkoliv ne před nima – v podstatě řekli každému, kdo se vzdal nebo ho zajali, že jednoduše teď dělají pro ně. A pokud budou věrní a dobře bojovat, tak je vezmou sebou jako jednu ze dvou spojeneckých ras, až se dostanou na vrchol světového stromu a dostanou se ze hry.“

    „Druhá možnost je zůstat hnít ve vězení ve městě, dokud si to nerozmyslíš,“ dodal Klein temně.

    Dynamm si tiše hvízdl a přejel si rukou po zeleném šátku, který měl na hlavě jako čepici: „Tomu říkám nabídka, která se neodmítá.“

    „Psst,“ zasyčel najednou Kunimittz a mávnul na oba dva, aby byli zticha, „slyšeli jste to?“

    Klein zavrtěl hlavou, ale za okamžik to bylo zbytečné. Porost na okraji mýtiny zašustil a vynořilo se z něj půl tuctu Sylfů s připravenými zbraněmi – dva z nich drželi v ruce luky se založenými šípy a jeden mág držel výhružně nataženou ruku, připraven kdykoliv začít čarovat. Klein s klením vyskočil na nohy a velmi okázale oddálil obě ruce od své šavle a pomalu je zvedl vzhůru.

    Jedna ze Sylf pustila jednou rukou jílec dlouhatánské katany, mávla na ostatní, aby zůstali stát, a vykročila kupředu. Klein nasucho polknul a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Pokud by na něj nemířila ostrou zbraní a očividně nevelela skupině hráčů, kteří vypadali připravení ho rozsekat na maličké kousíčky, Klein by se nejspíš rozsypal v blekotající trosku, protože vysoká a elegantní Sylfka před ním byla překrásná – dokázal si téměř představit, jak asi musela vypadat ve skutečnosti, bez těch špičatých uší a temně zelených vlasů. Začal dokonce uvažovat, jestli je měla opravdu tak dlouhé i v reálu.

    Její výraz ale napovídal, že tohle nebyla ideální chvíle na flirtování. Přeskočila očima mezi nimi, propalujíce pohledem nejprve Kunimittze a nakonec Kleina: „Vy nebudete Salamandří nájezdníci,“ řekla pomalu, „a na špiony jste moc hluční,“ otočila se k Dynammovi s rozčarovaným pohledem plným podezření. „A už vůbec nechápu, proč tu jsi s nimi ty. Doporučuju ti to hodně rychle vysvětlit.“

    Klein si odkašlal a zkusil se dát dohromady: „No, víte, má se to takhle-“

    „S tebou nemluvím“ řekla žena chladně, aniž by spustila oči z Dynamma.

    Dynamm vypadal spíš rozpačitě, než vystrašeně: „Tohle jsou moji kamarádi co znám i mimo hru. Měli jsme v plánu se dát všichni dohromady, ale pak nás ten cvok GM rozdělil tím, jak nás všechny teleportoval do svých měst,“ ukázal na Kleina. „Tohle je šéf naší gildy z minulého MMOčka, co jsme hráli společně.“

    Sylfka spustila katanu o kousek níže a obrátila svůj pohled na Kleina: „Teď můžeš mluvit. Kde stojíš v této válce?“

    „Války?“ zeptal se Klein nechápavě. „To už zaútočili i na vás?“

    Pohled, který Kleinovi věnovala, jasně vypovídal, co si myslela o jeho inteligenci: „Od včerejšího odpoledne odrážíme útočné skupiny tvých lidí. Většinou jenom Salamandři, ale občas mají sebou i Impy,“ vrhla výmluvný pohled na Kunimittze. „Jakmile jsme se dozvěděli, co se stalo v Everdarku, zorganizovali jsme pravidelné hlídky podél hranic, takže na nás zatím nemohli naplno zaútočit – používají jen malé skupinky, které dokážou občas nepozorovaně proklouznout.“

    „To není náš případ,“ řekl Klein okamžitě.

    „To jsem si všimla,“ řekla Syfla, zastrčila katanu do dlouhé fialové pochvy a hodila si ji přes rameno, „na to jste moc hluční a tupí. Ale stejně vám nemůžeme dovolit, abyste si volně létali po našem území.“

    Klein se nad urážkou naježil, ale pak si řekl, že bude lepší, když ho budou mít za tupého, než nebezpečného: „Nemáme v plánu se tu zdržovat,“ řekl. „Máme dalšího kamaráda, kterého chceme najít, mezi Cait Sithy. Chceme jenom přejít vaše území a pokračovat dál.“

    Sylfka si je ještě chvíli všechny tři přeměřovala pohledem, než mávla rukou a i zbytek její skupiny složil zbraně a šípy: „Ráda bych vás nechala jít,“ zavrtěla hlavou, „ale jak jsem řekla, nemůžu vám dovolit volně létat nad územím Sylfů. A další hlídka, na kterou narazíte, nemusí být tak zdvořilá, aby vás vyslechla, než zaútočí,“ pokynula jednomu ze svých lidí, aby vystartoval. „Kestrale, vracíme se a potřebuju, abys letěl napřed. Pokud narazíš na nějaké další hlídky, vysvětli jim, o co se jedná, než nás potkají.“

    „A kam letíme?“ zeptal se Klein.

    Kapitánka skupiny Sylfů na něj upřela své smaragdové oči: „Beru vás do Swilvanu, našeho hlavního města. Pokud vám lord Sylfů bude věřit, tak vám dovolí bezpečně pokračovat dál. Pro vaše vlastní bezpečí vás budeme brát jako zajatce, ale pokud se budete chovat slušně a dělat přesně to, co vám řeknu, tak vynecháme pouta.“

    „Nemůžete nás prostě doprovodit na hranice s Cait Sithy?“

    „To není moje rozhodnutí,“ odpověděla prostě, jakoby se to tím vyřešilo. „Půjdete s námi dobrovolně?“

    Klein rozhodil bezmocně rukama: „Ne že bych měl zrovna na výběr.“

    Žena se konečně pousmála, i když jen nepatrně: „Možná nejsi přece jen až tak natvrdlý. Vyrážíme.“

    Nebylo to poprvé, co si Klein pomyslel, že bylo vlastně dobře, že urážky na jeho adresu pocházely z úst překrásné ženy, která byla schopna z něj nadělat velmi drobně nakrájenou sekanou – jinak by totiž měl tendence protestovat.

* * * 

 

    Argo zatím ještě nenašla nic, co by bylo víc k smíchu, než létající kočka. Když ve hře poprvé uviděla Cait Sitha s křídly na zádech, které se třepotaly jako na nějaké kouzelné víle co měla na hlavě čelenku s kočičíma ušima, rozesmála se tak, že jí potom ještě dlouho bolela bránice – a to bylo co říct, protože zranění ve hře nezpůsobovala ani zdaleka takovou bolest jako ve skutečnosti.

    Ačkoliv se raději pohybovala s pevnou půdou pod nohama, protože to bylo nenápadnější a mohla se snadno skrývat, tak pokud šlo o dlouhé cestování, neříkalo se jen tak pro nic za nic 'vzdušná vzdálenost'. A jak svištěla plnou rychlostí nad hladinou oceánu, musela si připustit, že jakmile si člověk zvykl na podvědomé ovládání a nepotřeboval joystick v ruce – byl to super pocit.

    Ostrov, na kterém se Freelia nacházela, měl zhruba stejný obrys a reliéf jako Shoudoshima, ačkoliv byl větší, dlouhý téměř osmdesát kilometrů od západu na východ, s přístavním městem na jižním pobřeží, mezi dvěma dlouhými výběžky. Takové podobnosti se skutečným světem Argo neustále vrtaly hlavou, zda byly úmyslné nebo ne; bohužel zatím nenašla jediný stánek s olivami. Průliv, který ho odděloval od pevniny, byl na severu dostatečně úzký, aby se dal přeletět na jednu výdrž křídel, a když se konečně plachtěním snášela na pevnou zem, dokázala už rozeznat na horizontu hlavní město Púk.

    To sice ještě nic neznamenalo. Odhadovala, že před ní leželo ještě stále asi 100 kilometrů cesty a s přestávkami pro křídla by jí to mělo zabrat půlku dne. Navíc, pokud občas prostřídá let s chůzí, dosáhne svého cíle někdy kolem večeře; ale zase bude mít menší šanci, že narazí na nepřátelské hráče a bude mít čas nasbírat nějaké zkušenosti ze slabších mobů.

    A všechny tyto předpoklady počítaly s tím, že ji nebude cestou nic zdržovat. A jak jí blikající ikonka příchozí zprávy připomněla, něco takového opravdu nehrozilo – a létat bez dívání, zatímco se snažila psát na klávesnici, patřilo do kategorie sebevražedných nápadů.

    «Lord Sprigganů se do války zapojit nehodlá a je to totální kráva. Řekla, ať lordů Undínů vzkážu „hodně štěstí a uvidíme se u světového stromu“. Potřebuju teď zaletět na sever k Lepům a nechat si vylepšit meč. -K»

    Argo zafuněla a začala polohlasně nadávat. Lidé byli tak krátkozrací a stupidní. Hlava jí chvíli divoce pracovala, zatímco zvažovala, jak zareagovat, než klikla na odpovědět a přiložila ke zprávě obnos juldů.

    «Nemám teď čas hrát s lordem Undínů tichou poštu a posílat si s ním vzkazy, Kibú. Potřebuju od tebe obrovskou laskavost. Zaleť do Paraselu a řekni jejich lordovi – a použil přesně tato slova – „Spriggani jsou vám nakloněni, ale zdráhají se zapojit přímo a rozšiřovali tak celý konflikt. Dejte vědět, pokud Salamandři zaútočí.“ Tady máš peníze, co jsem ti slíbila – a za tohle dostaneš mnohem víc.»

    Kirito neodpověděl obratem – jeho odmlka trvala to dost dlouho, aby stihla vyřídit slabší hmyzí příšeru, která kolem ní proletěla a pokusila se ji napadnout. Když brouka po několika minutách dostala na nulu posledním úderem jejích ocelových pařátů, které měla připevněné na zápěstí, ozvalo se konečně pípnutí nové zprávy, kterou si ihned otevřela, aniž by se starala, kolik zkušeností nebo peněz z boje dostala.

    «Je to pro mě dost z ruky a chceš, abych lhal o tom, co Yoshihara ve skutečnosti řekla. To se mi nelíbí. A proč to chceš zrovna po mě?»

    Argo si povzdechla. Kirito dokázal občas být příšerně moralistický a tvrdohlavý a na to teď neměla čas. Její prsty se rozlétly po klávesnici, která před ní visela zhruba ve výši pasu.

    «Undínové si potřebují myslet, že v tom nejsou sami, ale nemůžeme jim slíbit spojenectví, které nedokážeme potvrdit. Potřebujou to ale slyšet teď a potřebujou to slyšet od Spriggana. Pokud to půjde, zkus jim nějak nabídnout svou pomoc.» na okamžik se zamyslela, než dodala: «Tohle je důležité, Kibú. Potřebuju se na tebe spolehnout.»

    Aniž by čekala na odpověď, Argo rychle přeskočila do herního menu a začala projíždět svůj sáhodlouhý seznam kontaktů, dokud nenašla jméno, které potřebovala. Klika na něj a začala znovu psát.

    «Nové info. Říkals, že za užitečné věci budeš platit. Právě se mi doneslo, že Undínové a Spriggani jednají o spojenectví, aby zatlačili Salamandry zpátky. Pokud na ně ten váš týpek zaútočí, nedopadne to hezky a mohlo by to přitáhnout další rasy. -Argo»

    Za normálních okolností Argo nikdy neposkytovala informace, dokud za ně předem nedostala peníze, ale v tomto případě nešlo o finanční odměnu – ta byla jenom takový bonus. Čistě technicky, nic z toho, co napsala, nebyla vyložená lež. Klepla na odeslat a opatrně se rozhlédla, jestli se kolem ní neobjevila nějaká další nepřátelská příšera, zatímco vyčkávala. Nespatřila ale nic, než jen několik pasivních zvířecích mobů.

    Uplynulo několik minut a stále žádná odpověď. Argo vyrazila chůzí na sever a zvažovala, jestli by stálo za to zkusit ulovit některého z býložravců, když jí znovu pípla zpráva. Okamžitě, téměř nedočkavě ji otevřela – a když spatřila obsah, tak se začala zeširoka usmívat, jak ze slov, tak z nemalého obnosu, který byl ke zprávě přiložený a nyní se jí přičetl do elektronické peněženky.

    «Konečně něco užitečného. Vyřídím to Kibaouovi. Nebudu nikoho jmenovat, jak jsme se dohodli. Dej mi vědět, jestli se doslechneš něco dalšího, co se bude hodit. –Corvatz»

 

* * *

 

    Asuna si byla docela jistá, že se ztratila.

    Nechápala ale, jak se jí to vůbec podařilo. Stačilo, aby se držela na dohled Paraselu a vybírala si snadné moby, které se volně objevovaly v rozsáhlých mokřadech od hradeb města až po pobřeží na východní straně. Ale od začátku se musela prodírat vlhkým, bažinatým terénem, do kterého se jí neustále bořily nohy, a lepilo se na ni bláto – proto si hodně rychle řekla, že byl nejvyšší čas se naučit létat.

    A tak otevřela nyní už velmi dobře známé menu s nápovědou a našla si záložku o létání. Musela se zahihňat, když podle instrukcí nastavila levou ruku a automaticky se jí v ní zhmotnila ovládací páka. Postupovala pomalu a jistě podle návodu – nejprve jenom opatrně vystoupala pár metrů do vzduchu a joystick zase pustila, takže se vznášela na místě a měla obě ruce volné. Cítit vibraci křídel mezi lopatkami bylo… velmi zvláštní, ale když si dala chvilku čas na uvyknutí a několik testů stoupání a klesání, tak se rozhodla, že zkusí někam doletět.

    Rozjařené veselí, které se jí po prvních několika metrech doslova vlilo do žil, se nepodobalo ničemu, co za patnáct let svého života pamatovala. Začala se samou euforií smát nahlas a jala se zkoušet všemožné výkruty, zatáčky a další manévry, co ji jenom napadly, než ji šimraný pocit únavy v zádech varoval před limitem její výdrže. A tak přesně podle návodu přešla do klouzavého plachtění a přistála, aby se jí křídla mohla znovu nabít.

    Až na zemi si ale uvědomila, že nemá vůbec tušení, kde je.

    Vrazila si v duchu pohlavek, že se víc nesnažila najít skupinu, ke které by se mohla přidat na výpravu mimo město. Ale neznala v celé hře nikoho kromě Diavela a ten měl hodně práce a stejně nesměl opouštět město. Hlavně neměla vůbec v plánu letět tak daleko.

    S povzdechem se rozhlédla ve snaze udělat si aspoň představu, kde mohla být. V porovnání s rovinatou krajinou okolo Paraselu ten terén, ve kterém přistála, byl tvořen drobnými pahorky, které se tu a tam zvedaly z močálů okolo téměř jako ostrovy, a všude rostla vysoká tráva a rákos, přes který bylo stejně špatně vidět. Tu a tam spatřila ve vzduchu červený nebo žlutý kurzor mobů, ale žádný z nich nebyl dost blízko, aby ji mohl ohrozit, a stejně si nebyla jistá, co znamenal rozdíl mezi červenou a žlutou. Nejvíc se nabízelo vysvětlení, že červená znamenala 'větší nebezpečí', zvláště když jeden z červených kurzorů zahlédla nad šupinatými zády aligátora, který číhal napůl ponořený ve vodě několik desítek metrů od ní.

    Když už ale byla na zemi, rozhodla se, že bylo načase zkusit nějaké to 'levlování', jak tomu všichni říkali. Už předtím na ni po jednom boji zničehonic vyskočilo okno, kterého se nejprve lekla, než si přečetla anglický nápis 'Congratulations!' nahoře a výpis statistik o tom, jak se jí zvedl počet životů a many.

    Vytasila svůj rapír a musela se pousmát, když si uvědomila, kolik se toho za tak krátkou dobu stihla naučit a vyzkoušet. Ještě včerejší noc se klepala hrůzou nad představou, že by opustila město. A když konečně stanula proti své první příšeře, téměř se nemohla strachy ani pohnout, když se na ni přerostlý bobr rozeběhl, než si naštěstí vzpomněla, jak použít tu jedinou útočnou schopnost pro rapíry, kterou si v menu našla. Ve srovnání s tím byla nyní ztracena v neznámé krajině, chystala se bojovat s nestvůrami okolo a v mysli neměla ani náznak strachu.

    Místo toho se na to možná i trošku těšila.

    Po chvilce brodění skrze rákosí se dostala na relativně sušší místo na úpatí jednoho z pahorků, a vybrala si svůj cíl – velikou zelenou žábu, vysokou asi jako poštovní schránka, která na ni apaticky civěla, i když se k ní přiblížila. Žlutý kurzor nad ní byl o něco tmavší než u ostatních mobů, téměř oranžový, ale nijak nereagovala, ačkoliv Asuna stála vedle ní na dosah zbraně s kordem v ruce. Odhodlaně stiskla zuby, připravila se do správného postoje, kterým zahajovala útočnou schopnost, a vzápětí se zeleným zábleskem vystřelila dopředu.

    Žába po zásahu podrážděně zakvákala, kurzor jí zčervenal a z ukazatele životů jí ubyl malý střípek. To bylo zvláštní – moby, se kterými bojovala předtím, vždycky přišly minimálně o polovinu životů, když na ně použila tuhle schopnost, která se podle herního menu jmenovala «Lineár». Protože musela čekat, než svůj speciální útok bude moct znovu provést, bodla do žáby několikrát jen tak volně, ale téměř okamžitě znechuceně uskočila, když nestvůra otevřela tlamu a vystřelil jí z ní dlouhatánský, slizký jazyk, který jí jen těsně minul.

    Další útok «Lineár» ubral žábě kus životů a vypadalo to, že příštím úderem ji dostane na polovinu, kdy ukazatel měnil barvu na žlutou. Tentokrát byla na výpad nepřítele připravena a místo co by uskočila dozadu, se jenom vyklonila do strany a švihla vedle sebe rapírem, který ve slizkém jazyku zanechal zářivě rudý šrám. Musela okamžik zápasit se svým žaludkem, který proti celé scéně protestoval, a vzápětí znovu uskakovat stranou, když se žába odrazila a s drtivým dopadem žuchla na místě, kde jen o vteřinu předtím stála. Vlna otřesů, která se roznesla kolem, jí do nohou vnesla podivnou otupělost a v rohu herního rozhraní uviděla, jak jí ubyla troška životů.

    Ačkoliv se začínala potit únavou a nervozitou, zaútočila znovu svým speciálním útokem, zatímco se žába sbírala po předchozím dopadu, a konečně se usmála, když se životy jejího protivníka dostaly do žlutého. Mob byl sice silnější, než kterýkoliv, se kterým do té doby bojovala, ale pokud nepoleví v soustředění, tak by to měla dokázat.

    Žába na její útok odpověděla dalším výskokem, ovšem tentokrát přímo proti ní – vrazila jí prudce do břicha, odhodila ji několik metrů dozadu, což Asuna neustála a přistála na zadku. Když uviděla, kolik jí to ubralo životů, vytřeštila polekaně oči a musela zaklínadlo na léčení opakovat dvakrát, protože se nervozitou přeřekla. Vrátilo jí to životy skoro do plného, ale ztratila tím dobrou třetinu své many.

    Asuna v sobě cítila počátky paniky, když se zvedla ze země a jen tak tak uskočila dalšímu drtivému žuchnutí nestvůry, které jí stejně srazilo znovu dolů, takže přistála po hlavě v bahnité vodě a promočilo ji to od hlavy k patě. Vyhrabala se na nohy akorát včas, aby odrazila další výpad jazyka, a pak konečně měla volný okamžik – neváhala, zaujala pozici na další «Lineár» a jakmile se v pozvednutém ostří sebrala potřebná energie, tak ji ihned vypustila v prudkém výpadu dopředu.

    Po kterém se rapír rozpadl ve spršku polygonů.

    Asuna jen nechápavě zírala na světélkující částečky, jak jí proklouzávaly mezi prsty a rozplývaly se ve vzduchu. Neměla nejmenší tušení, co se právě přihodilo, ale okamžitě si uvědomila, do jak velké kaše se dostala. S jeknutím uhnula dalšímu útoku jazykem, otočila se a pokusila se utéct, což ovšem ve vodě a bahně sahající po kolena a lepící se jí na boty nebylo nejsnazší.

    Něco jí surově vrazilo do zad a ještě než znovu přistála hlavou napřed v bažině – s jekotem ukončeným pusou plnou nechutné kaše – cítila, jak se jí z toho místa na páteři po těle šíří pocit ztupělosti a ochromení. Otočila se na záda a zběsile se pokoušela po všech čtyřech dostat co nejdál od nestvůry; když uviděla, jak málo jí zbývalo životů, vytřeštila vyděšeně oči a roztřásly se jí ruce. Pokusila se několikrát znovu seslat léčící kouzlo, ale s pusou plnou vody a bláta se jí ho nedařilo správně vyslovit.

    Když pak žába opět vyskočila vysoko do vzduchu, Asuna věděla, že tím to všechno končí. Se zoufalým vzlykem pozvedla obě ruce v bezcenném obranném gestu, zavřela oči a čekala na smrt.

    Vrazila do ní tlaková vlna a uslyšela bolestivé zakvičení, následované zvukem explodujících polygonů značícím smrt a byla přesvědčena, že ho vydalo její tělo, jak se rozpadlo. Když se ale odvážila znovu otevřít oči, namísto žáby uviděla jen záplavu modrých částeček, které se kolem ní snášely jako chladivý déšť. Přímo nad ní stál mladík v černém kabátu s kápí a rozčepýřeními vlasy podobně temné barvy, které ještě stále trošku vlály, jako by se právě zastavil v prudkém pohybu. V ruce třímal elegantní meč stejného barevného stylu jako zbytek jeho oblečení, jehož dlouhé, stříbřité ostří se v mlhavém slunečním světle nebezpečně lesklo.

    Mladíkovy oči několikrát prolétly okolí sem a tam a pomalu se otáčel, než konečně polevil svůj ostražitý postoj. Jeho švihnutí mečem Asunu nejprve zaskočilo, než si vzpomněla, že podobné gesto vídala ve starých filmech o samurajích, kteří dělali něco podobného, aby prudkým pohybem zbavili ostří krve; černovlasý chlapec zastrčil meč do pochvy na zádech a otočil se k ní.

    Asuna se pokusila něco říct, ale nahromaděný šok z toho, že byla stále naživu, a adrenalin z předchozího boje a následné paniky, jí doslova připravili hlas.

    A když o pár vteřin později adrenalin konečně ustoupil a zanechal za sebou jenom ten šok, najednou už na ničem nezáleželo. Oči se jí obrátily v sloup a mozek vzdal snahu udržet ji při vědomí.

Předchozí kapitola - Zpět na přehled - Další kapitola